Život může být pochopen jen pohledem nazpět, ale prožíván musí být směrem kupředu. Søren Kierkegaard
Holly Ringlandová, Ztracené květiny Alice Hartové, Jota, 2019, ****
Anotace
Příběh lásky, ztráty, zrady a očistné síly, který se odehrává v mytické krajině střední Austrálie. Devítiletá Alice žije v izolovaném domě u moře a matčiny čarokrásné květiny a jejich skryté poselství ji chrání před temnými náladami otce. Když však Alicin život navždy poznamená rodinná tragédie, bere si dívku pod svá křídla babička, o které neměla do té doby ani tušení. Na babiččině květinové farmě má každá rostlina svůj význam a pro Alicino ztracené a zlomené srdce se květomluva stává způsobem, jak vyjádřit slovy nevyjádřitelné. Jak Alice dospívá, odkrývá postupně rodinná tajemství, odhaluje velkou zradu a poznává pravý charakter muže, kterého miluje. Pochopí, že jsou příběhy, které nelze sdělit ani pomocí květin. Pokud chce opravdu získat svobodu, po které touží, musí najít odvahu čelit tomu nejsilnějšímu příběhu, který zná. Svému vlastnímu.
Str. 91
Jednoho horkého odpoledne seděla Alice v kuchyni u máminých nohou a četla si pohádky, zatímco Agnes chystala večeři. Z pohádek se poučila, že pokud jde o rodinu, věci nejsou vždycky takové, jak se na první pohled zdají… Pro Alici představovala rodina jeden z nejzáhadnějších příběhů vůbec. Stránky knihy posypala mouka, kterou matka zrovna prosévala. Podívala se na ni. Mami, kde je zbytek naší rodiny?
Ztracené květiny jsou jedny z mála knih, které mě nalákaly svou obálkou. Ta je skutečně fascinující. Ba co víc, umně zakrývá tragédie, které se odehrávají pod ní. Na ty čtenáře nepřipraví ani anotace. Asi je to dobře, protože vědět, co je uvnitř, nepůjčila bych si ji. K tomu, abych ji dočetla, ale přispěl ještě jeden fakt.
Tento týden jsem překonala další hranici, které mi pod nohy postupně skládá zvyšující se číslo mého věku. Díky odvaze jedné mladé spisovatelky „jít do toho se mnou“ jsme uspořádaly streamovaný „Literární čaj napříč kontinenty“. Já na Moravě, ona v Austrálii. Ano, v té zemi, kde se odehrává životní příběh Alice Hartové. Náhoda?!
Vše souvisí se vším, říkám si, když stále nevěřícně kroutím hlavou nad tím, proč se mi tato kniha dostala do rukou právě teď. Existuje totiž ještě jedna souvislost. Koronavirus zavřel spoustu rodin do jednoho prostoru. Lze to vnímat jako plus – rodiče mají konečně čas na děti, muži na své ženy a obráceně. Bohužel v mnoha případech je opak pravdou. Přibylo případů domácího násilí.
Devítileté Alici se ze dne na den zhroutí svět. Ne že by před tím za moc stál. Po té, co „Fénix povstal z popela“ se dokonce zdá, že teprve nyní nachází milující rodinu, klid, štěstí, lásku… Neví, že vše mohlo být jinak. Netuší, že láska tahající za provázky osudu může nejen chránit, ale také ničit.
Nejtragičtější v příběhu je pro mě poznání, že i přes hrůzné zkušenosti mohou lidé přebírat vzorce chování svých blízkých. Slepě a destruktivně. A obávám se, že to není pouze autorčina fabulace.
To krásné jsou popisy krajiny, přírody, mýty, přátelství, vůle a odvaha.
Velkým plusem knihy jsou ilustrace a úvody kapitol: květomluva. Na první přečtení se zdá, že se spisovatelka zavděčí jen školeným zahradnicím. Pro absolutní vědeckou přesnost popisů rostlin dokonce nakladatelství angažovalo RNDr. Václava Větvičku. Ovšem pokud vám zvědavost nedá a vložíte cize znějící jméno květiny do vyhledávače, zjistíte například, že „Xerochrysum lepkavé – Má láska tě neopustí“ je obyčejná, ale milá slaměnka.
Pokud jste schopni číst bolestivé a silně emotivní příběhy, jsou Ztracené květiny Alice Hartové přesně pro vás.