Žijeme, prožíváme, nebo jen přežíváme?

Griet Op de Beecková  - Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, nakladatelství Host, 2017, ***

Anotace: Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dětství, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sebe sama. A samozřejmě také o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.

Už, už jsem myslela, že knihu nedočtu. "Druhé období" mě neskonale nudilo/prudilo. Prostě to není můj styl života. V příběhu, z mého pohledu zejména v první a třetí části, je však mnoho reálného, i když velmi smutného. A to mě u knihy udrželo. 

Z osudu hlavní hrdinky bychom měli pochopit, že nikdo nemůže být stále silný, nikdo nemůže "rameno k vyplakání se" pouze nabízet, že požádat o pomoc, projevit slabost, není slabost. 

"Každý den vstaneme, děláme, co se od nás očekává, a pak jdeme zase spát, a tomu říkáme život. Sami sebe sabotujeme, aniž bychom si to uvědomovali, protože opakujeme, co nám kdysi ukázali, a pak si myslíme, že to tak má být. A mezi tím si zorganizujeme věci tak, že nemáme čas se zastavit u toho, co v hloubi cítíme. Zapomínáme, co si zasloužíme, a netroufáme si věřit, že si plně zasloužíme to správné. Připadá nám jednodušší smířit se s naším trápením, sami sebe utěšovat po bolesti, než abychom si vybrali to, co by nás udělalo opravdu šťastnými." str. 339

Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.