Zažít ten pocit ...

Naďa Horáková, Nebeská růže, MOBA, 2025, ***

Anotace
Do premonstrátského ženského kláštera Rosa coeli přijíždí urozená panna Svatava z Deblína, aby se stala novickou. Měla se vdávat, ale její otec se s rodinou jejího ženicha nepohodl a raději poslal dceru do kláštera. V klášteře se Svatava učí číst a psát a poznává také Mladu Přemyslovnu, dceru zemřelého českého knížete Václava II. Poklidně plynoucí dny však naruší dva vojáci, kteří se do kláštera vloupají. Mužské osazenstvo sice oba lupiče zneškodní, ale protože je brzy jasné, že se nejedná o obyčejné vloupání, ujímá se vyšetřování soudce brněnské provincie Lev z Klobouk. Lupiči totiž patřili do družiny markraběte Vladislava Jindřicha, bratra krále Přemysla Otakara I.


"...Rok na přečtení knihy byla dlouhá doba, ale taková byla proto, aby čtenářka každou knihu nejen přečetla, ale také promyslela a pochopila. Nešlo o samotné čtení, ale hlavně o vzdělání ducha a mysli." str. 72
Tesatelné!

Žijeme rychleji, čteme rychleji, hltáme informace, spíše titulky a reels, předháníme se kdo dál, výš, víc... a to, bohužel, i ve čtení :o(.

Nebeská růže se však rychle číst nedá. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se v (pod)převorech/(pod)převorkách, konvrších/konvrškách, ctihodných sestrách, markrabatech/knížatech/princích/královnách a větvích přemyslovského rodu alespoň trochu zorientovala. Ke cti autorce dlužno říci, že na konci uvedla jmenný seznam hlavních historických osobností. Přemyslovna Mlada mezi nimi však nebyla. Snad proto, že ve skutečnosti byla dcerou někoho jiného a žila o pár set let dříve …

Díky chaosu, který jsem měla v postavách, jsem jen pomalu postupovala řádek po řádku. Děj plynul velmi poklidně, asi tak, jako život v klášteře a nic mě nenutilo "hltat" stránku za stránkou. Drobné oživení přinesli do děje dva "lupiči". Ale po této ústřední události se příběh opět vrátil do tichých zdí konventu. Soucítila jsem se Lvem, který měl nechat rozdělané práce. Obdivovala Svatavu, která na konci příběhu, navzdory svému mládí, velmi zmoudřela. A zamýšlela se nad tím, co se v dnešní politice změnilo oproti té středověké. Obávám se, že (skoro) nic...

PS: Ráda bych se někdy do Rosa Coeli (latinsky Růže nebes) vrátila. Snad budu mít štěstí a spousta turistů kolem mě nepohltí onu bájnou pozitivní energii, která by měla v klášteře působit.