Víra, láska, naděje

V tradičních islámských společnostech se dodnes chápe manželství jako smlouva mezi dvěma rodinami. Iniciativní jsou v této věci často rodiče, ne zamilovaní lidé. Požehnání rodičů je každopádně nesmírně důležité, nejde jen o soukromou věc dvou mladých lidí.

Děj válečného románu byl inspirován hrdinskými činy tureckých diplomatů, kteří během své služby ve Francii za druhé světové války zachránili mnoho Židů tureckého i netureckého původu před nacistickými zrůdami.

Hlavními hrdinkami příběhu jsou dcery jednoho z posledních osmanských pašů. Málokdy však najdete sestry tak rozdílných povah.

Sabiha představuje tradiční, konzervativní postavení ženy v Turecku. Je poslušná, provdá se za muže “na své úrovni”, porodí dítě. Ale brzy začíná ve svém poddajném životě, v sobě samé, postrádat jak lásku manželskou, tak mateřskou.

Její mladší sestra Selva je hezčí a vyšší (to je pro Sabihu traumatické), velmi chytrá a navíc svéhlavá. Zamiluje se do židovského chlapce Rafaela a i přes odpor obou rodin se mladí lidé vezmou. Aby nemuseli čelit výčitkám příbuzných, odstěhovali se do Francie. Ale pak přišla válka.

Autorka dělí vyprávění mezi obě sestry a jejich partnery  v Turecku a ve Francii. Každá přispívá do děje svými životními zkušenostmi, názory, zážitky.

U Sahiby mě velmi zaujaly pasáže popisující její léčbu u psychoterapeuta (jsou 40. léta minulého století!). Selva mě přiměla zamyslet se nad jejími filosofickými rozhovory s otcem.

str. 70
“Mít úctu k jiným náboženstvím? Samozřejmě! Je to jeden z nezbytných projevů moderního člověka. A brát si z jiných náboženství poučení? Proč dával (otec) Selvě číst knihy o náboženstvích Dálného východu? Chtěl přece, aby sama dospěla k tomu, že na světě nejsou jen lidé, kteří myslí jako oni a věří tomu, co oni.” Přesto Selvě zakázal sňatek s Rafim, aniž by jí vysvětlil, proč.

Nejchmurnější částí knihy je návrat vlakem do Istanbulu. Autorka však i tuto nervydrásající pasáž dokázala obohatit o chvíle lidského štěstí a sounáležitosti:

Str. 336
David sundal z poličky pouzdro s houslemi a podal ho Asseovi. Starý muž pouzdro otevřel, vyndal z něj housle a oznámil užaslému osazenstvu kupé: „Trochu vám zahraju, abych zklidnil vaše nervy.“ ... V kupé se jako potůček proudící ze zasněžených hor rozezněl Paganiniho houslový koncert č. 1. Uchvátil srdce a duše posluchačů a odnesl je daleko od stísněného prostoru. … Adagio… Jakoby smyčec houslí neklouzal po strunách, ale hrál přímo na jejich srdce. Jak přejížděl po strunách, vyprávěl houslím chmurné příběhy obětí a krutého osudu lidí cestujících ve vlaku. Příběhy strachu, vyloučení, ponížení, odcizení, touhy a bolesti.

Knihu doporučuji všem, kdo mají rádi příběhy odvahy a lásky a touto formou se chtějí více dovědět o historii.

Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.