Viewegh v sukních?

Román Osm má bezmála čtyři sta stran. A do těch se autorce podařilo dostat lásku i přátelství, nevěru a zradu, erotiku a frustraci, manželství a mateřství, rasismus a krajní meze lidské psychiky.

Příběh začíná Skoro koncem. Mladá dívka Míša leží v kómatu poté, co ji někdo střelil do hlavy. Policisté zatím vyslýchají všechny z jejího okolí. Přítele Honzu, kamarádku Alici i manžele Milerovy, kterým se starala o děti. Z jejich chování při návštěvách v nemocnici čtenář vytuší, že všichni k ní měli velmi blízko a všichni také mají pocit viny. Je mezi nimi vrah? Má někdo z nich obavy, že se Míša z bezvědomí probere? Spoléhá někdo na to, že si v případě procitnutí nebude nic pamatovat? Nebo je pachatelem Jendův nejlepší kamarád, či jeho matka?

Rozuzlení se dovíme až na konci příběhu, protože po Skoro konci přijde na řadu Začátek, po něm Prostředek, Konec a závěr tvoří kupodivu opět Začátek.

Příběh je velmi čtivý, má skvělý jazyk, svěží dialogy, které děj posouvají rychle dopředu. Prospělo mu jak střídání časových rovin, tak umění autorky prozrazovat to důležité jen po kouskách, v náznacích. To žene čtenáře neustále dál a dál od stránky ke stránce.

Str. 216

“Kdes byla?” udeří na ni Honza, sotva Míša vstoupí do předsíně, ještě si ani nestačila zout boty. Míša udělá krok zpátky, takhle na ni Honza ještě nikdy neřval, a Honza se za to stydí, za to, jak hnusně s ní mluví, ale to přece není normální říct, že přijde v jedenáct večer, a přijít až druhý den v poledne.
“V práci.”

Honza se nadechne, neví přesně, kde s těmi výčitkami začít, je toho tolik a on se v tom začíná pomalu ztrácet, nechce Míše vyčítat, že ji baví práce, jen by si přál, aby to pro ni pořád byla práce, a ne nějaký paralelní život, aby si z té cizí rodiny netvořila svou vlastní jako náhradu za tu, kterou nemá, přemýšlel nad tím celou noc a není hloupý, všechno to vyhodnotil správně, je neví, co s tím má udělat, zakazovat jí to přece nemůže, to by nikam nevedlo. “Už tam nebudeš chodit,” řekne po chvíli. Kam to asi povede?

I když je kniha plná citů a vášní, na mě její hrdinové působili chladně. Nenašla jsem jediného (jedinou), se kterým bych se ztotožnila, kterému bych “držela palce”. Pro mě ten vztahový propletenec byl příliš vykonstruovaný.

Radka Třeštíková vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a sedm let působila ve funkci firemního právníka. Ve volném čase se věnuje psaní a čtenáři se s jejími texty mohli seznámit již dříve na blogu časopisu Respekt, na stránkách psychologie.cz nebo v časopisu ELLE. Debutovala v roce 2014 s prvotinou Dobře mi tak, o rok později vydala román To prší moře a v následujícím roce vydala úspěšnou knihu Bábovky. V současné době patří mezi nejprodávanější české spisovatelky.

Dnes šestatřicetiletá autorka vydala v posledních čtyřech letech čtyři knihy. Takto plodný a komerčně úspěšný býval svého času Michal Viewegh. Uvidíme, zda půjde v jeho spisovatelských stopách a příští rok se dočkáme další čtenářsky úspěšné knihy.

PS: I když už vím kdo, s kým, o čem, pro koho, pořád je mi záhadou, proč se kniha jmenuje Osm. Ona tajemná číslice se sice v ději objeví, ale pro hlavní hrdinku má jiný význam.

PPS: Děkuji Albatros Media a. s. za recenzní výtisk.