Vděčnost se opírá především o paměť, která je příslovečně krátká. Stefan Garzyňski
Delphine de Vigan, Vděk, Odeon, 2019, *****
Anotace
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.
Úryvek
Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.
Možná že ta potřeba už není taková, že se tělo uzavře do sebe, stáhne se, otupí jako při dlouhém půstu. Anebo možná naopak řve hlady, neslyšně, nesnesitelně, ale nikdo to už nechce slyšet.
Když se ke mně Miška blíží tím svým vrávoravým nejistým krokem, nejraději bych ji přitiskla k sobě, vdechla jí trochu ze své síly, ze své energie.
Ale dřív než ji obejmu, zarazím se. Nejspíš ze studu. A ze strachu, abych jí neublížila.
Je teď tak křehká.
Názor:
V anotaci zmiňovaná Pouta se mi do rukou dostala loni v březnu. A jak jsem popsala ve svém příspěvku, dočetla jsem je jen shodou okolností. I zlomená noha může čtenáře přivést k sice neveselé ale velmi kvalitní literatuře. Aneb, jak praví moudré rčení, všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu jsem také sáhla po druhém dílu vznikající trilogie.
Můj život je se stářím spjatý od puberty. Mám k této fázi lidského života velkou úctu a respekt. Snad i proto se ve své práci věnuji více seniorům, i když trénovat mozek by dnes potřebovaly i mladší ročníky. A proto také často sahám po knihách, jejichž hrdinové už mají svůj život téměř za sebou. Zpravidla však ve „vedlejší roli“ vždy najdu mladého člověka, který zákonitě patří, měl by patřit, do života odcházejících.
V této útlé knize jsou dva. Marie, jejíž matka ji nebyla schopná vychovávat a Miška, která neměla vlastní rodinu, se jí ujala. A logoped Jerome, který miluje práci se starými lidmi, ale sám má nevyřešený vztah ke svému otci. Příběh má tak tři vypravěče, kteří se stávají součástí jednoho osudu.
Vděk je sice smutný, ale není tak depresivní jako Pouta. A co je důležité, i přes neodvratný konec skrývá v sobě naději. Doporučuji také přečíst doslov Olgy Stehlíkové.