Tři v jednom aneb Vražda Babiček v Myší díře
V posledních čtyřech týdnech jsem přečetla tři knihy a horu časopisů. Samozřejmě jsem si knihu vzala s sebou i na dovolenou. Ale po pořádku…
Simona Votyová, Myší díra, Bourdon, 2021, ****
Anotace
Axelovi je osm. Koktá, nesmí slavit Vánoce a má starý mobil. Taky mu umřel táta a máma se utápí věčně v depresi. Dědek plesnivej je jeho soused, kterému bude nejspíš už sto. Nikdo ho nemá rád. Ztrácí se ve starých pomatených vzpomínkách, v osamělosti a stále miluje Štěpánku. Jolana bydlí pod ním, táhne jí na padesát, nesnáší děti a chystá se na post prezidentky firmy. Ve stejném domě žije i pětadvacetiletý Cyril posedlý čistotou a sexem na záchodcích v baru. A pak je tu ještě někdo, kdo o nich ví naprosto všechno. V jednu chvíli se životy všech protnou. Vyplují na povrch nečekané touhy, skrytá tajemství, někdy pěkně smradlavá, a také myšlenky zastrčené uvnitř každého z nich. A život může nabrat zase druhý dech.
Citace:
„…Člověk nemusí řešit pořád něco, aby zapadl do škatulky jako všichni ostatní. A taky nemusí všechno vědět. Někdy je prostě lepší, když necháš věci tak, jak jsou, a neutápíš se v tom, jaký by měly bejt podle tebe.“ str. 175
Zdálo by se, že v anotaci je o hrdinech krátkého ale velmi silného příběhu řečeno vše. Omyl. To podstatné se čtenář dozví až uvnitř knihy. Smutek, šikana, obsedantně-kompulzivní porucha, kariérismus, demence a se vším související osamělost. Pořádná dávka deprese. Ale je tu záhadná myš, která vše vidí, slyší, komentuje, trochu odlehčuje a také má své velké přání: vrátit se. Stačí však, aby se člověk na potemnělé chodbě setkal s člověkem, či s myší, a osudy obyvatel jednoho činžáku se dají jiným směrem. A to je to podstatné – nezůstávat sám/sama za zavřenými dveřmi.
Oceňuji autorčin nápad s myší – průvodcem. Je to zajímavý způsob, jak odlehčit vážné téma.
A. J. Kazinski & Thomas Rydahl, Vražda mořské víly - V každé pohádce se skrývá noční můra, Mladá fronta, 2022, *****
Anotace
Kodaň 1834. V kodaňském přístavu je nalezeno zohavené tělo prostitutky. Svědkyně okamžitě identifikuje vraha jako Hanse Christiana Andersena, protože ho předchozí noc viděla odcházet z pokoje zavražděné. Andersen se brání: ano, skutečně prostitutku navštívil, ale pouze proto, že mu stála modelem pro papírové vystřihovánky. Policejní šéf mu nevěří a jen díky tomu, že má Hans Christian ty správné společenské konexe, unikne z vězení a veškeré své odhodlání vloží do hledání toho pravého vraha.
Román nabízí exotický obraz královského přístavního města Kodaně na začátku 19. století, syrovou linku hledání brutálního sériového vraha i ozvuky zlidovělé pohádky o malé mořské víle. Co kdyby Andersen svým geniálním a zároveň podivínským mozkem pomáhal policii řešit strašlivé zločiny? Co kdyby jeho slavné pohádky byly ve skutečnosti založeny na vraždách spáchaných ve 30. letech 19. století?
Citace:
Uvědomí si, že je celý život sám. Sám ve svých myšlenkách. Sám ve třídě, když se mu ředitel Meisling vysmíval. Sám ve svém kamrlíku s husím brkem skřípajícím po papíru. Sám v dostavníku, který kodrcal ranním mlhavým Pruskem. Sám v rozpálených uličkách Neapole. Sám, ačkoli tam byla spousta lidí. Přesto nikdy nebyl osamělejší než teď, kdy cítí, že je zároveň všude. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ve svém pokoji, na popravišti, v cele. str. 54
„Vraždu“, která se odehrála v cíli mé „hygge“ dovolené, jsem si přibalila do svého zavazadla s předsevzetím, že tentokrát si budu skutečně číst. Kdeže zářijové smørrebrød (dánské obložené chlebíčky) jsou! Četla jsem jen při dlouhém čekání na letišti. Po celodenních toulkách Kodaní, Hamletovským hradem Kronborg (Elsinor) či Malmö jsem tak tak vyšplhala do našeho útulného útočiště v podkroví a padla do křesla u krbových kamen neschopná žádné intelektuální činnosti. Neobvyklou historickou detektivku jsem dočetla až doma.
Pokud si píšete deník, rozhodně nevynechávejte delší období, a už vůbec se na pár dní nevytraťte z veřejného života. Také Agatha Christie má ve svém životopise „mezeru“, kterou se Andrew Wilson pokusil „zacelit“ nepříliš povedeným krimi románem Talent na vraždu. Mnohem lepší je její vlastní literární verze.
H.CH.A. z dosud neznámých důvodů přerušil psaní svého deníku na rok a půl a šup, už tu máme literární vysvětlení. Rozhodně je nesrovnatelně lepší než u Aghaty! I když mnohem, mnohem drsnější. H.CH.A. – obviněný i detektiv v jedné osobě – rozhodně nepatří mezi typické „severské kriminalisty“. Nikdy jsem nezkoumala život známého pohádkáře a jsem ráda, že autoři si, co se charakteru a osobnosti týče, nic nevymysleli. Jen skutečného spisovatele, s jeho touhami, podivnostmi a traumaty, zasadili do skvěle historicky vykreslené Kodaně v brilantně vyfabulovaném příběhu.
I když je skutečný vrah čtenáři brzy „naznačen“, nemusíte se bát, že budete na konci příběhu ochuzeni o nečekané odhalení a pochopení, kdo je v tomto příběhu míněn mořskou vílou.
Judy Leigh, Babičky na cestě za sluncem, Metafora, 2022, **
Anotace
Mollyiny sedmdesátiny přicházejí jako šok. Žena, která se na ni dívá ze zrcadla, na sedmdesát let rozhodně vypadá, to je bez debat, ale Molly v hloubi duše cítí, že má před sebou ještě spoustu zážitků. Je vdova, žije sama jen s kočkou a začíná se bát, jestli už pomalu nesklouzává do čítankové podoby babičky.
Když se u dveří objeví její sestra Nell, celá zoufalá, protože její manžel Phil, s nímž prožila přes čtyřicet let, si našel mladší milenku, rozhodnou se popadnout příležitost za pačesy. Ráno už mají koupené letenky i sbalené kufry a vyrážejí do Španělska.
Slunce, moře, noví přátelé a uvolněná nálada jsou tím správným lékem na zlomené srdce i skomírající duši. Jenže ani Španělsko nestačí uspokojit Mollyina aktivního ducha, a tak se rozhodne pokračovat v cestě za sluncem i za štěstím sama. Nalezne to, co hledá, v nové zemi, nebo zjistí, že opravdová spokojenost se na žádné mapě najít nedá?
Citace z deníku Molly:
Dnes jsem měla zvláštní kulaté narozeniny. Nevadí mi, že jsem starší …, ale neznamená to, že je nutné držet se každodenního zaběhaného řádu. Budu se snažit o zpestření svého programu, abych neskončila jako chudák plukovník: osamělá a zahořklá. Musím mít v životě víc zábavy. Teď, když jsem vstoupila do nové dekády, potřebuju koníčka!
Ještě to nebalím, vzkazuje babička – 296 stran. Babičky na tahu – 304 stran. Babičky na cestě za sluncem – 360 stran. I v tom pravděpodobně bude příčina toho, že třetí „babičkovská“ kniha Judy Leigh mě zklamala. Na setkáních se spisovateli často slýchávám, že největší umění je škrtání. A na to tentokrát autorka asi zapomněla. Pokud můžete číst např. jen liché stránky a stále jste „v obraze“ či dokonce na tomtéž místě, nebo na dvou stránkách vedle sebe všechny odstavce začínají „Molly …“, pak se nudím, přeskakuji a často knihu odkládám. V tomto případě jsem si přečetla alespoň konec, abych věděla, co mě za deset let může čekat. :o)
Dvě hvězdičky dávám za popularizaci psaní deníku a výše uvedený citát z téhož.
PS: Pokud si chcete přečíst skvělou knihu o babičkách na cestách, doporučuji vynikajcí Babky na divoko Mileny Holcové. Tento příběh má navíc mezigenerační přesah a je „vhodný“ i pro dcery. :o)