Toto fakt není recenze!

Josef Beránek, Ladislav Heryán, U Božího mlýna, nakladatelství Vyšehrad, 2018, *****

Anotace:
Knižní rozhovor s populárním katolickým knězem, který miluje rockovou hudbu.
Život kněze Ladislava Heryána je plný paradoxů. Připravoval se na dráhu misionáře, ale působí v nejateističtější zemi Evropy. Je doma mezi salesiány i mezi kamarády z undergroundu. Je introvert, ale vystupuje na rockových festivalech s kytarou a Biblí v ruce. Věří v Boha, který přesahuje všechny naše představy, a přece touží po setkání s námi bez ohledu na to, kdo jsme. A o tom všem je rozhovor, který s ním vedl publicista Josef Beránek (v pražské kavárně) U Božího mlýna.

Před Vánoci se mě magistra v lékárně zeptala, zda mám Senior Pas, abych mohla uplatnit slevu. Neměla jsem. Bylo to poprvé, co někdo dal rovnítko mezi mé šediny a věk (od r. 2016 si vlasy nebarvím). Kupodivu mě to vůbec nevyvedlo z míry a doma jsem na internetu hned zjišťovala, zda už jsem skutečně „tak stará“. Ano, jsem. Právě jsem dosáhla věku, kdy mám na tento „seniorský výdobytek“ nárok. Ihned jsem požádala o jeho vydání pro sebe i manžela. (Tomu se zoficiálnění jeho seniorského věku moc nezamlouvalo.)
 

Proč o tom píšu? Protože stárnutí se u mě pravděpodobně projevuje nejen na vlasech. Mimo jiné to je i zdánlivě nepatrnou změnou v literárních zálibách. Kdysi jsem zcela výjimečně četla knihy rozhovorů. Avšak nedávno jsem zde pěla ódy na Šumavské samotáře a tento týden jsem dočetla knihu U Božího mlýna.
 

Jak jsem k ní přišla? Nechávám se inspirovat booktubery, bookstagramery, Facebookem, recenzemi na internetu, TV pořady o kultuře, osobními doporučeními… a knihu si pak v naší knihovně zarezervuji. Než se ale ke mně titul dostane, zapomenu zpravidla na zdroj prvotní informace. Ne, jako trenérka paměti určitě nemám špatnou paměť. To je jen „přehlcenost informacemi“, o které budu hovořit na semináři 14. února. 
 

Jsem sice pokřtěná a nejedny prázdniny jsem strávila na faře svého prastrýce – katolického kněze, chrámy však navštěvuji pro jejich atmosféru, hudbu a stejně jako Josef Beránek: „Do kostelů chodíme každý z jiných důvodů. Já tam chodím obdivovat architektonické a výtvarné umění, Láďa plnit své duchovní poslání.“ Str. 13. Zažila jsem kázání, která dokázala oslovit i nevěřící Tomáše, ale také hartusení, které mohlo vyděsit i kované katolíky. Je to tak, i mezi Božími služebníky záleží na lidech.
 

Josef klade velmi zajímavé, inteligentní otázky a Ladislav na ně nečekaně upřímně a otevřeně odpovídá. Chápu, že ho Dominik „moc nemusí“.
 

Pro mě má příběh tohoto neortodoxního kněze ještě jeden půvab. Opět mě zavedl do rodné Ostravy a připomenul mi krajinu dětství a mládí. I když jsme prožívali naprosto rozdílné osudy, v rozdílných prostředích, jako vrstevníci jsme žili ve stejné době. A já mohla vzpomínat a srovnávat.
 

Pokud si chcete přečíst skutečnou recenzi, doporučuji tuto od Zdeňka A. Emingera. Ale raději si rovnou přečtěte knihu.