Ten pravý čas na pohádku

J. K. Rowlingová, Vánoční prasátko, Albatros, 2021, *****

Anotace

Vánoční prasátko je laskavý, napínavý dobrodružný příběh o lásce jednoho kluka ke své nejmilejší hračce a o tom, jak daleko je kvůli ní ochoten jít. Jde o samostatnou knihu, která nijak nenavazuje na žádný z předchozích titulů J. K. Rowlingové, a je určena čtenářům od osmi let. Zamiluje se do ní však celá rodina.

Jack nade vše zbožňuje své plyšové prasátko, které má úplně odmalička. Vždycky tu pro něj bylo, zažili spolu dobré i zlé časy. Jednou na Štědrý večer se však stane hrozná věc – prasátko se ztratí. Ale Vánoce jsou čas zázraků a na Štědrý večer vše ožívá, dokonce i hračky. A Vánoční prasátko, nejnovější Jackova hračka a poněkud otravná náhrada za původní prasátko, má odvážný plán. Vydají se spolu na kouzelnou cestu za ztracenou hračkou a za záchranou nejlepšího kamaráda, kterého Jack kdy měl…

Říká se, že každý člověk jednou dospěje do věku, kdy zase může číst pohádky, rozuměj nikoli svým dětem či vnoučatům, ale sobě. Nevím, zda už jsem dospěla k mému třetímu pohádkovému stadiu, ale pokud ano, nemohla jsem si vybrat lépe.

Příběhy oživlých hraček mám ráda od svého prvního setkání s medvídkem Pú. Vánoční prasátko si nejdříve přečetla moje dospělá dcera, kdysi také usínající u Púa. Vyrostla na Harry Potterovi a dodnes si ho doma o Vánocích čte, nebo poslouchá v audiovizi na mobilu. „Je mnohem lepší, než Rowlingové Ikabog“, vracela mi druhý den Prasátko.

Dobrodružství Jacka mě zaujalo hned od začátku. Krátkými větami se děj posunoval rychle vpřed a navíc stránku od stránky stoupalo mé napětí. Rowlingová vytvořila fantastický svět ztracených Věcí, ale také lidských vlastností, Štěstí, Optimismu, Naděje – i ty můžeme ztratit a často mohou skončit na Skládce neoplakávaných.

Přiznávám, že konec mě svou filozofickou hloubkou velmi překvapil, zanechal ve mně hluboký dojem a vyplavil z dlouhodobé paměti hluboko zasuté vzpomínky. Snad i můj malý červený plyšový pejsek, poslední dárek od táty, žije spokojeně někde na Ostrově Milovaných. Nikdy na něj nezapomenu.

Ilustrace Jima Fielda jsou nádherné, ale jako „ta přes paměť“ mám jednu malou výhradu: měly být barevné, aby více zapojily čtenářův mozek. Barvy jsou pro něj velmi důležité.

Jsem si jistá, že na úspěchu této pohádky má svůj podíl i skvělý překlad Petra Eliáše.

Recenze na irozhlas.cz.