Tak trochu jiná dobrovolnice

Michaela Štěchová, Anna zachraňuje svět, Euromedia Group, a. s. - Ikar, 2017, *****

Je vám sedmadvacet, máte po vysoké, tak co s načatým životem? No přece hurá do třetího světa podat těm “zaostalcům” pomocnou ruku. Zvláště, když třímá pastelky.

Stačí jedna cestovatelská přednáška charismatické Toniny a z Anny se stává dočasná dobrovolná učitelka angličtiny v Indonésii. Než poprvé rozdá dětem bonbóny, prožije dva týdny na ostrově Bali. Zpočátku pohrdá turistickým centrem, ale již po čtyřech dnech “tradiční” hygieny prchá zpět do civilizace. Jó, koupelna je koupelna.

Teprve nyní si užívá cestování a poznávání exotické krajiny. Jejím průvodcem je nesmělý chlapec Made, kterého si najala i s motorkou. Prvního září opouští hinduistické Bali a připlouvá na islámský Lombok. Zanedlouho musí řešit nejen uvolněnou morálku zdejších učitelů, ale také Madeho trable s láskou. Jeho vyvolená je totiž křesťanka a jejich rodiče si nic nezadají s Monteky a Kapulety.

Michaela Štěchová vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V současnosti žije v Německu a pracuje s předškolními dětmi. Fiktivní deník dobrovolnice Anny je její prozaická prvotina. A nutno dodat, že velmi dobrá. Anna totiž není žádná puťka a s obrovskými kulturními rozdíly se dokáže poprat s odvahou i humorem.

K nesporným literárním kvalitám však musím přičíst ještě i hodnotu “vypovídací”. O dobrovolnictví, boji s diskriminací, nedostatečným přístupem ke vzdělání, zdravotní péči apod. dnes slyšíme a čteme velmi často. Avšak je naše evropské pojetí “kultivované lidské společnosti” to správné? Skutečně naše “civilizační mise” Orientálcům prospívá? Autorce se do 160 stran podařilo vtěsnat nejen barvitý cestopis včetně love story, ale i mnoho příkladů toho, že i humanitární mince má dvě strany.

Str. 107

“No a pak změř nohy všem prckům, který nemaj boty. Posílám ti na účet peníze, abys jim je mohla koupit.”
“Jsi si jistá, že je to dobrá investice? Dyť z nich za pár měsíců vyrostou...!”

“Hele, prostě potřebujou pevnou obuv. Na žádnou střední školu je bez ní nevezmou. Musej si v tom zvyknout chodit.”

Z jejího tónu se dalo vytušit, že nemám odmlouvat a plnit rozkazy. Ona (Tonina) ví, co dělá. Myslí to s těmi dětmi dobře!

…

Všech patnáct párů nablýskaných střevíčků stojí vyrovnaných podél stěny a děti se na ně jen zbožně dívají. Výdobytky “civilizace” slouží jako luxusní dekorace, používat je se však nikomu nechce. Možná se bojí, aby je nezničili, nebo se jim nelíbí, jak se jim v nich paří nohy?

Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.