Šroubované retro
27.06.2018 06:52
Na obálce druhé knihy “šoubyznysového” novináře Adama Chromého je vytištěno: Hořkosladké i humorné retro o tom, že žádná změna není lehká, ale nakonec přece jen může vést k lepšímu. S obsahem samotné věty lze souhlasit. S obsahem románu však nemá mnoho společného.
Adam Chromý, Mimo provoz, PLUS, 2018, **
Na obálce druhé knihy “šoubyznysového” novináře Adama Chromého je vytištěno: Hořkosladké i humorné retro o tom, že žádná změna není lehká, ale nakonec přece jen může vést k lepšímu. S obsahem samotné věty lze souhlasit. S obsahem románu však nemá mnoho společného.
Zasloužila televizní hlasatelka Silvie Ostrčilová je zaskočena nuceným odchodem z prestižního postu. Vedení Televize rozhodlo, že živé uvádění pořadů již není IN a Silvie zůstala bez práce. S ukřivděnými pocity odchází “do muzea mezi exponáty vyhynulých druhů”. (Kdyby tušila, že se tam ocitne doopravdy!). Její první návštěva úřadu práce sice nedopadla optimisticky, ale ve zdejší frontě získala nové přítelkyně a dokonce snad i novou lásku. Dokáže se oprostit od let před kamerou a začne život vnímat očima řadového diváka?
Retro příběhy vítám. Nic totiž není více pomíjivé, než vlastní historie. Dlouhodobá paměť epozodická má totiž jednu špatnou vlastnost: ráda idealizuje minulost: “Jó tenkrát, to bylo všechno mnohem lepší než dnes. Louky zelenější, sníh bělejší, rohlík rohlíkovatější...” Proto je dobře, že nám tu a tam někdo dobu před i krátce po “sametové revoluci” připomene. Adamovi Chromému se to, podle mého, moc nepovedlo. I když jsem se snažila, s většinou postav, tudíž ani s hlavní hrdinkou, jsem se neztotožnila. Nejen pro jejich názory, postoje a jednání, ale také kvůli šroubované mluvě.
Je sice pravda, že kultivovaný projev z médií vymizel a pravidla pravopisu nic neříkají ani žákům základní školy (mám nedávnou velmi chmurnou zkušenost), natož dospělým, ale to, co šlo z úst Sylvie a Řehoře, nepovažuji za krásu českého jazyka. Stroze a neupřímně na mě působil zejména rozhovor Sylvie s novinářem, který autor postupně vkládal do děje. V novinách bych asi skončila u třetí otázky. Dál by mě osud zpovídané celebrity nezajímal.
V příběhu mi byla od začátku sympatická Helena, jedna ze Sylviiných nových “ÚP” přítelkyň. Ta jediná ze čtveřice nezaměstnaných dokázala velmi nepříznivou situaci, zahrnující i ponižování, zvládnout s grácií. Také Aleš, syn veřejností uctívané osobnosti, která však nedokázala být zároveň milující matkou, mi padl do oka. I když rozhodně nepovažuji konec románu za “lepší předchozího”, kvůli těmto dvěma osobám a tomu, že jsem z paměti vykutala již dávno zasuté vzpomínky, dávám knize dvě hvězdičky.
Knihu jsem si půjčila v knihovně a doporučuji zejména těm, kteří prošli úřadem práce. Třeba právě vy zjistíte, že “to tak fakt bylo” :).
Na obálce druhé knihy “šoubyznysového” novináře Adama Chromého je vytištěno: Hořkosladké i humorné retro o tom, že žádná změna není lehká, ale nakonec přece jen může vést k lepšímu. S obsahem samotné věty lze souhlasit. S obsahem románu však nemá mnoho společného.
Zasloužilá televizní hlasatelka Silvie Ostrčilová je zaskočena nuceným odchodem z prestižního postu. Vedení Televize rozhodlo, že živé uvádění pořadů již není IN a Silvie zůstala bez práce. (Proč asi?) S ukřivděnými pocity odchází “do muzea mezi exponáty vyhynulých druhů”. (Kdyby tušila, že se tam ocitne doopravdy!). Její první návštěva úřadu práce sice nedopadla optimisticky, ale ve zdejší frontě získala nové přítelkyně a dokonce snad i novou lásku. Dokáže se oprostit od let před kamerou a začne život vnímat očima řadového diváka?
Retro příběhy vítám. Nic totiž není více pomíjivé, než vlastní historie. Dlouhodobá paměť epizodická má totiž jednu špatnou vlastnost - ráda idealizuje minulost: “Jó tenkrát, to bylo všechno mnohem lepší než dnes. Louky zelenější, sníh bělejší, rohlík rohlíkovatější...” Proto je dobře, že nám tu a tam někdo dobu před i krátce po “sametové revoluci” připomene. Adamovi Chromému se to, podle mého, moc nepovedlo. I když jsem se snažila, s většinou postav, tudíž ani s hlavní hrdinkou, jsem se neztotožnila. Nejen pro jejich názory, postoje a jednání, ale také kvůli šroubované mluvě.
Je sice pravda, že kultivovaný projev z médií vymizel a pravidla pravopisu nic neříkají ani žákům základní školy (mám nedávnou velmi chmurnou zkušenost), natož dospělým, ale to, co šlo z úst Sylvie a Řehoře, nepovažuji za krásu českého jazyka. Stroze a neupřímně na mě působil zejména rozhovor Sylvie s novinářem, který autor postupně vkládal do děje. V novinách bych asi skončila u třetí otázky. Dál by mě osud zpovídané celebrity nezajímal.
V příběhu mi byla od začátku sympatická Helena, jedna ze Sylviiných nových “ÚP” přítelkyň. Ta jediná ze čtveřice nezaměstnaných dokázala velmi nepříznivou situaci, zahrnující i ponižování, zvládnout s grácií. Také Aleš, syn veřejností uctívané osobnosti, která však nedokázala být zároveň milující matkou, mi padl do oka. I když rozhodně nepovažuji konec románu za “lepší předchozího”, kvůli těmto dvěma osobám a tomu, že jsem ze své paměti vykutala již dávno zasuté vzpomínky, dávám knize dvě hvězdičky.
Knihu jsem si půjčila v knihovně a doporučuji zejména těm, kteří prošli úřadem práce. Třeba právě vy zjistíte, že “to tak fakt bylo” :).