Slepá spravedlnost

Dominik Dán, Cela 17, Nakladatelství X.Y.Z., 2011, ****

Díky Čtenářské výzvě jsem poprvé sáhla po věhlasném a opěvovaném slovenském autorovi detektivek Dominiku Dánovi. Pročetla jsem si několik anotací a recenzí a vybrala si knihu, která je podle jeho čtenářů netypická.

Doktor matematiky a fyziky Kamil Puskailer je odsouzen na třináct let vězení za vraždu své manželky. I když stále tvrdí, že je nevinný, odpykává si trest již čtvrtým rokem. Po prvních letech bolestivé šikany se dostává ke kancelářské práci a začne si psát “retro-deník”, ve kterém postupně líčí události osudné noci i dnů předcházejících.

Devět měsíců. Jen devět? A je to dávno. Prožil jsem tady v base už celý život, a přitom jenom devět měsíců! Einstein měl pravdu! Čas může být někdy hodně relativní. Umím spočítat kdejaký integrál, maticové sestavy, diferenciální rovnice, Fourierovy řady. Dokážu spočítat všechno na světě, ale relativitu času jsem nedokázal pochopit nikdy. K dokonalosti poznání mi pořád chyběl malý krůček, docela maličký, poslední, kterým se uzavírá poznávání a začíná poznání. Myslím, že za posledních devět měsíců jsem tenhle magický krůček udělal. Už nemusím poznávat, teď už vím.

Hlavní hrdina Dánových detektivek, kriminalista Richard Krauz, je odvolán z vánočně naladěného domova k vyšetřování vraždy.

Detektiv Richard Krauz, detektiv z oddělení vražd se čtrnáctiletou praxí, vstal a pomalu přiložil sluchátko k uchu. Sylvie Krauzová, žena se čtrnáctiletou praxí manželky policisty, bezmocně zaťala zuby a zůstala stát u něho.
“Krauz!”
Čau, Petrus! Přeju šťastný a veselý.”

“Jestli je tohle to jediný, cos mi dneska chtěl říct, tak ti pámbu požehnej, synku.”

“No, bodejť. A pak ještě, že máte vraždu.”

“Tak to seš obyčejnej blbej vořech kříženej s tchořem a divočákem a…”

Po jejím vyřešení se mu do rukou dostanou Puskailerovy sešity. Jejich obsah ho znepokojí. Co když má Puskailer pravdu? Došlo skutečně k justičnímu omylu? Dovolí mu nadřízení otevřít starý případ bez zjevných příčin?

Krauz si přetřel nevyspalý unavený obličej a rozpačitě se zahleděl na sešity. Nenáviděl bezpráví a bezmoc, jimiž některé obzvlášť “spravedlivé” rozsudky přímo hýřily. Znal mašinerii, která je produkovala. Sám v ní působil příliš dlouho na to, aby ho jen tak dojal nějaký kriminálník. Časem začne každému harašit a tenhle tam už kroutil čtvrtý rok, s vazbou skoro pět! Někteří jsou otrlí, to je fakt, ale tenhle doktor pocházel z úplně jiného prostředí a šok ze změny a všechny ty hnusárny… Krauz prostě nevěřil, že by ještě byl normální. Bezmocně hleděl na červené desky a nevěděl, co si o tom všem má myslet.

Už vím, proč je D. D. tak oblíbený. Píše velmi čtivě, skutečně máte problém knihu odložit, a navíc dokáže i mezi tragédie a “hnusárny” vpašovat vtipné dialogy, u kterých se musíte, chtě nechtě, zasmát.

Už vím, proč už D. D. nebudu číst. Horory a EmZácké příšery strávím. Ale lidské bestie nikoli.

Vybrala jsem si dobře - pro něj netypické dílo, u kterého někteří jeho fanoušci kritizovali pomalý, nudný rozjezd a pochvalovali si “super” závěr. Pro mě byla první polovina příběhu velmi zajímavá. Jak líčení kriminalistické rutiny při vyšetřování vraždy, tak zejména deníkové záznamy odsouzeného Kamila Puskailera. (Pořád na svých kurzech trénování paměti vtloukám do hlav přítomných: Pište si deník, pište si deník, pište si deník!) Když se však děj blížil k rozuzlení, ubylo humoru a přibylo bestialit. Navíc mi v mozku neustále blikala informace, že D.D. popisuje skutečné kauzy. Můj žaludek měl co dělat, aby zůstal na svém místě.

Tomu, kdo má rád drsné krimi thrillery, D.D. vřele doporučuji. Já zůstanu u svého milého kulaťoučkého Hercula Poirota a jeho šedých buněk.

Knihu jsem si půjčila v knihovně.