Seniorky doporučují III

Jaromír John, Rajský ostrov 

Anotace:

Knížka je napsaná tak, aby vzbuzovala iluzi přítomné vypravující osoby. Je to dědeček, který vypráví svým vnukům o stavbě Národního divadla a o významných událostech z našich dějin.

Čtu velice málo, zpravidla v nemocnici, kde se nedá nic jiného dělat.

Doma jsem otevřela knihovnu, že si najdu nějakou tenčí knížku k přečtení. První, po které jsem sáhla, byla malá brožurka o vaření, druhá o holocaustu, třetí, kterou jsem vzala do ruky, Jaromír John, Rajský ostrov. Kde se u nás vůbec vzala? Tu číst nemohu, není na ní obal s anotací.

Při otevření knihy jsem zjistila, že je vepsán uvnitř knihy. Upoutala mě zmínka, že se už nedere peří a nejsou dlouhé zimní večery a je o stavbě Národního divadla. Stále mi leželo v hlavě, kde se u nás tato kniha vzala a ležela hned na kraji. Pak mě napadlo, že mi ji asi dala sestra, když likvidovala knihovnu. Byla to oblíbená knížka švagra z dětských let.

Knížka je věnována dětem, ale je napsána tak výstižně, že jsem hltala slovo od slova a tu dobu jsem měla před očima jako ve filmu. Všechny ty klukovské hrátky a bitky a za každou lotrovinu bití a trest. Doma i ve škole, za vše, kdekoliv něco nekalého provedli. Byla zde také úcta a strach z vážených osobností. Elegance šviháků a dam vyšňořených podle poslední módy. Euforie Čechů, Moravanů a Slezanů při stavbě Národního divadla. Jejich vztah k hudbě, divadelnictví a české řeči.

Zaujala mě pasáž o plovárně. Byly to dřevěné budky uchycené na vodě kládami, tak aby člověk byl potopený po ramena. Lidé se chodili koupat, ne plavat. V budce se svlékli a čachtali se ve vodě. Svlečené je nikdo neviděl. Opět vyšňořeni vyšli ven. Pokud si šel někdo zaplavat, ihned se zabalil do prostěradla. Plavat však uměl málokdo. Nikdo se neopaloval, opálená kůže byla symbol nižší společnosti.

Co mě rovněž zaujalo byla babička co kouřila fajku, pila pivo a jedla chlebové kůrky namočené v pivu, prý odhánějící smrt. Když zemřela, nechápal hrina příběhu, proč musí hodný člověk zemřít a cítil takovou opuštěnost, nemít na široširém světě nikoho, komu by se mohl člověk svěřit. Při čtení závěrečných slov, draly se mi slzy do očí.

Každý člověk má v dětství rajský ostrov, i kdyby to rajský ostrov nebyl, kdyby to byla třeba chudá chaloupka někde na venkově, zahrada, pole, stodola a stráně dětských radovánek. Mějte úctu k naší české minulost! Není úcty bez lásky! A láska? Ta staví mosty, po nichž kráčíme do věčnosti.

Také jsem zjistila, že Jaromír John byl vlastním jménem Bohumil Markalous a část života žil s Helenou Šmahelovou. Byla to těžká doba, nechtěla bych v té době žít. Kdo něco znamenal, opovrhoval chudáky. Při čtení knížky jsem si i já připomněla své dětství, které bylo trochu podobné. Také se ještě dralo peří, i když už byla elektřina. Děti si hrály celé dny na ulici, sourozenci hlídali jeden druhého. Byla jsem šťastná při spatření věže švábenského kostelíčku. Tak jako onen hoch, který se vrátil na Žofín, na svůj rajský ostrov.

Dnešní doba je úplně jiná a jiná je i výchova dětí. Jiná je i celá společnost a s dobou, ve které jsme žili my, se nedá vůbec srovnat.