Seniorky doporučují II

Ota Pavel, Povídky z šuplíku

Slávka Kopecká, editorka díla: Když jsem chystala k vydání Sebrané spisy Oty Pavla, vešly se mi do 6 útlých svazků. Mnohé z nich byly už na českém literárním nebi skvosty trvalé hodnoty (Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců, Pohádka o Raškovi….). Při editorské práci na Spisech jsem však objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě. Uspořádala jsem tedy zmíněnou pozůstalost do sedmého svazku Sebraných spisů pod názvem Povídky z šuplíku. S pokorou a trvalým obdivem k autorovi tuto jedinou část jeho literárního odkazu vydávám po létech samostatně v původní podobě bez úprav a cenzurních zásahů.

Jiří Pavel, bratr autora v úvodním textu knihy: S pocity opravdového zadostiučinění a vděku vítám toto vydání. Prikladám své tři dopisy Otímu. Věty, řádky, slova těch dopisů vznikaly bolestně, trýznivě a jsou mým bezvýhradným vyznáním: Otík byl pro mě nejmilovanější člověkem na téhle naší bláznivé zeměkouli. 

Mé dojmy a pocity, názory:

Vzájemné dopisy bratrů Pavlových svědčí o jejich nevšedním vztahu, přátelském, plném důvěry, soucitu, porozumění. Zvlášť se mě dotkla místa odkrývající strastiplnou polohu života Oty Pavla, související s jeho duševní chorobou a pobytem v léčebném zařízení.

Citace: Být blázen, to je asi jedna z nejhorších věcí na tomto světě. Kdo neproležel měsíce na psychiatrii v beznadějném zoufalství, v nevíře, v slzách, ten si to vůbec nemůže ani představit. Je to horší než všechny kriminály, než všechna tělesná pekla.

Duševních onemocnění přibývá, setkáváme se s nimi čím dál častěji a míváme pro ně často málo pochopení.

Dopisy najdeme v úvodu knihy, další povídky jsou seřazeny tematicky (o tvorbě, o sportu, o přírodě, o rybách, o rodině).

Pár postřehů, citací k tématům:

TVORBA: Nečekat na inspiraci, ale pracovat, mít systém. Učit se z přírody, z hudby, ze života. Ota Pavel slíbil sestavit malé autorské desatero, už je nestačil napsat. Klíč k němu nastínil takto: Napřed je třeba naplno žít a život nešidit. Pak hodně psát, denně, o všem možném, nejlíp o tom, co znáte dokonale. Napřed kratší útvary, na povídku ale musí bejt člověk hlavně zralej.

SPORT: Na hokejové dráze jsem poznal vůni i pach propocených dresů, naučil se vítězit i prohrávat, rozdávat rány i přijímat je. Světovým hráčem jsem se ale nikdy nestal. Tím může být zřejmě ten, kdo má VŮLI, TALENT, PODMÍNKY, ODVAHU a ŠTĚSTÍ. To nebyl můj případ.

RYBY: Chtěl jsem se stokrát zabít, když už jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad jsem v podvědomí toužil ještě jedinkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.

Dověděla jsem se mnoho o spisovateli, jeho rodině a přátelích, ale především jsem nacházela souznění s autorovými postoji k životu, odpověď na složitosti života, a to v textech obsahově hutných, upřímných, nabitých emocemi. Použité básnické prostředky (metafory, zosobnění) nepůsobí jako přízdoba, jsou funkční a jazyku lahodí. (Př.: Buď zdráva, řeko! Běžíš pomaleji, šumavská krasavice, jsi již unavená? Krápe. Malé hrbolky vyskakují na hladině, voda z řeky chodí kapkám naproti. Poklekám a chci přitisknout své vyprahlé rty k tvému chladivému tělu. - Slunce mělo velikou žízeň, vodu vypilo.) Souhlasím se Slávkou Kopeckou, že je to vynikající čtení.

Jako motto si odnáším úryvek z dopisu Oty Pavla bratrovi: Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnosti přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnosti nic krásnějšího už nepřijde.