Šarlatán. Proč?

Martin Šulc, Ivana Šulcová, Životní příběh Jana Mikoláška: Pravda o slavném českém léčiteli, Mladá fronta, 2020, *

Anotace

Říkali mu „zázračný lékař“ nebo také „lidový léčitel“. Pro novináře to byl „šarlatán“ a pro komunisty „zloděj a podvodník“. Jan Mikolášek, polozapomenutý bylinkář, který ve čtyřicátých a padesátých letech měl slávu, peníze a postavení. Zažil první republiku, nacistickou okupaci a tuhý komunismus v padesátých letech. Díky svým schopnostem si vybudoval obrovskou klientelu pacientů, a to i z řad nejvyšších vrstev. Léčil prezidenta Antonína Zápotockého, Hitlerova tajemníka Bormanna, herce Sašu Rašilova nebo vdovu po Karlu Čapkovi. U jeho domů v Hradečně a posléze v Jenštejně se každý den tvořily dlouhé fronty čekajících pacientů. Mikolášek pomohl mnoha lidem a pacientovu diagnózu zjišťoval z lahvičky moče. Jeho život byl samá turbulence. Zažil mnoho udání, popotahování u soudů, lidskou závist, vězení a ztrátu veškerého majetku. Zůstal by pravděpodobně zapomenut, nebýt Martina Šulce, jednoho z autorů knihy, který ho objevil při sestavování vlastního rodokmenu. Během svého bádání získal mnoho zajímavého materiálu, fotografií a dokumentů a předkládá vám tímto jeho pravdivý životní příběh.

Ukázka

Nad úspěšným mužem se pomalu stahovala mračna a navíc 13. listopadu 1957 zemřel na infarkt prezident Antonín Zápotocký. Na jeho místo nastoupil Antonín Novotný. Pro Mikoláška to znamenalo jediné – konec ochrany z nejvyšších politických kruhů. Ještě zaslal Marii Zápotocké květiny a kondolenci, což vdovu dojalo. … obdržel dopis od Marie Vackové, manželky pražského primátora. Psala, že volbu Antonína Zápotockého považuje za šťsatnou, protože je to člověk, který trpěl v koncentračním táboře v Mauthausenu a má dobré srdce. Mikolášek však Novotného neznal a nově zvolený prezident neznal jeho. Léčitel tušil, že nastanou zlé časy. Skutečně netrvalo dlouho a vyšetřování jeho deliktů se rozjelo na plné obrátky.

Film Šarlatán mě zklamal. Také kvůli tomu, že propagace přeháněla herecký podíl Josefa Trojana – očekávala jsem, že bude na plátně déle a srozumitelněji. Snad jen herecké umění Ivana Trojana mě smířilo s promarněním 118 minut. A to jsem při odchodu z kinosálu ještě netušila, že jsem vlastně nezhlédla „životopisné“ drama, ale do velké míry fabulaci, která se zrodila v hlavě scénáristy Marka Epsteina (na záložce knihy je jako autor filmového námětu uveden genealog Martin Šulc, který Jana Mikoláška objevil ve svém rodokmenu) a kterou dobarvila fantazie polské režisérky Agnieszky Holland.

Proto jsem sáhla po knize, abych zjistila, co je a co není pravda. O tom by přece v životopisných dílech mělo jít, dle mého mínění, především.

V knize se neustále opakují stejné pasáže: léčil, byl pronásledován, odešel jinam. Léčil, byl stíhán, odešel jinam. Chválili ho, udávali. Označovali ho za arogantního a povýšeneckého i obětavého člověka mírné povahy. Bohatým bral, chudým dával. Léčil významné umělecké osobnosti i režimní prominenty. Spousta kritických novinových článků i děkovných dopisů, popisujících v podstatě jedno a totéž.

Tu a tam se čtenář také dozví, že: … nelze vyloučit možnost, že si Mikolášek vše vymyslel (ve svých nevydaných pamětech, ze kterých autor knihy čerpá), aby dodal prestiž své léčitelské činnosti. Potvrdit, či vyvrátit jeho výpověď je s odstupem času a s absencí případných archivních pramenů velice obtížné.

Proč tedy takový „životní příběh“ číst?