Sám se srpkem měsíce
Roman Szpuk, Klika byla vysoko, 65. pole, 2018, ****
Anotace
V rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, které zůstávají ostatními neobjevené.
Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň však žije ve všední realitě, otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho autentických deníkových záznamech znovu ožívá tradice romantiků, poutníků, hledačů a rozervanců.
Vloni na jaře vyšla Aleši Palánovi kniha Raději zešílet v divočině. Ke mně se dostala až koncem roku. Přesvědčila jsem se, že byla právem po celý rok mezi nejprodávanějšími tituly. Stala se také Knihou roku Lidových novin.
Jedním z jejích hrdinů je také Roman Szpuk. Kniha Klika byla vysoko je jeho devatenáctá. Samozřejmě ještě pod vlivem Samotářů jsem po ni sáhla, i když měla „zimní“ rozsah přes 500 stránek.
Autor ve svých deníkových zápiscích nezapře básníka:
Tu květnovou noc klesla přízemní teplota na -4,2 ⁰C. Během usínání do mě vstupuje pokoj, ptám se v něm soustředěným hleděním na hvězdy. Poznávám, jak pomíjivá je moje existence, jak kratičká je a jakými bezmocnými družičkami jsou pošetilé panny slov. Během mého života se posune jen pár kamenů po svahu hory, nic víc se nestane. Usínám jak dítě s hlubokou důvěrou pod ochranou noci. Tvoří se jíní, které brzy ráno rozpustí paprsky slunce. Probouzím se, když už se patrní. Do uší mi vniká ostře zpěv drozda. Během noci ke mně někdo docvrnkal ledové krůpěje. Uložil je do kalíšků listů kontryhelů.
Lyrické popisy přírody doplňuje svými haiku, …
V trychtýři srážkoměru
se narodilo
hejno pavoučků.
… aby pak zcela realisticky popisoval své návštěvy maminky v domově pro seniory, pozorování lidí na ulici, v obchodě či v metru i osudy svých přátel:
Babu mi vypráví o své práci s dementními starými lidmi. Jedna ze stařenek vytrvale tluče do skla okna na chodbě. „Mařenko, kdepak to jste?“ Jakmile stařenka slyší hlas Babu, uteče se do její náruče. Schoulí se jí na prsou. A Babu jí zpívá: Ó hřebíčku zahradnický.
Jindy se staroušky kreslí. Mají namalovat symbolický domov. Vytvářejí kruhy se středy, připomínající cíl, úkryt, cestu a její vyústění. Dokud u nich demence příliš nepokročila, pomalují celý papír. Postupem času již pokreslí jen část, nějaký roh.
Text doplňují Szpukovy obrázky pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou. Jsou tajuplné, mnohdy příliš tmavé, ponuré. Možná odpovídají básníkovu rozervanému, stále hledajícímu nitru.
Na čtení této knihy jsem si nemohla vybrat lepší čas. Klid domova, bez spěchu, nervozity, bez pracovního diáře plného termínů. Zato se švitořícími vlaštovkami a šumícími stromy za okny a psem u svých nohou. Také není nutno, a vlastně ani nelze, číst ji „tahem“. Stačí po pár stránkách, abyste mohli „zažít“ onu popisovanou krásu.
PS: Klika byla vysoko je v podstatě třetí díl autorových „deníků“. Chraplavé chorály byly v roce 2014 nominovány na Cenu Josefa Švoreckého. Kniha A zavaž si tkaničky vyšla v roce 2016.