Příběh, který otestuje čtenářovu toleranci ...
Petra Dvořáková, Zahrada, Host, 2022, ***
Anotace
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar?
Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?
Tři dny jsem přemýšlela, jak psát o této knize, aniž bych budoucí čtenáře neochudila o ono "wau", až se dočte k meritu věci. Když jsem však zjistila, že jedna recenze spojlerovala už ve svém nadpisu, měla jsem po starostech. Příběh je velmi krátký, proto budu stručná.
Zaprvé: Nechápu, proč se nás někdo v podtitulku knihy snaží přesvědčit, že pedofilie je dar, byť danajský. Podle mě je to prokletí.
Zadruhé: Při osobním setkání na mě Petra Dvořáková působila velmi příjemně, pohodově, optimisticky, i když její život nebyl lehký a sama si prožila mnoho smutných epizod. Její knihy však na mně mají jiný účinek. Tak jako v Chirurgovi, tak i v Zahradě jsem jen stěží nacházela hrdinu, se kterým bych souzněla, kterému bych fandila.
Zatřetí: Mám ráda příběhy "s přesahem". Příběhy, které ve mně doznívají, o kterých přemýšlím ještě nějakou dobu po přečtení. A nejsem ani proti otevřeným koncům. V Zahradě je toho však neuzavřeno, nedořečeno tolik, že nevím, "co tím chtěl básník říci". Že truchlivé dětství zákonitě směřuje k neradostné budoucnosti? Že náhlé vzplanutí víry nikomu nezajistí smysluplný život v prohnilém kléru? Že slovo je mocná zbraň? Že naděje umírá poslední? A co dál?
PS: Pořád mám v úmyslu přečíst si Dvořákové Dědinu :o).