Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou…

Dimitri Verhulst, Opozdilec, Odeon, Světová knihovna, 2017, ****

Michael Nehls, Alzheimer se dá léčit:Návrat do zdravého života. Konkrétní rady pro prevenci a léčbu, Euromedia Group, Esence, 2017, ****

Smutek, cynismus, černý humor, absurdita, realita. To vše se vešlo do novely vlámského spisovatele Dimitriho Verlhusta. V německém překladu vyšla kniha pod názvem Knihovník, který byl raději dementní než doma u ženy. Ten odpovídá ději lépe než český Opozdilec.

Čtyřiasedmdesátiletý knihovník Désiré Cordier již nechce dál žít vedle nesnesitelné manželky. Místo, aby od ní jednoduše (dávno) odešel, rozhodne se pro řešení, které ostatní spíše děsí - začne předstírat demenci. Pro svůj klid obětuje svobodu, rodinu i přátele. Nastudoval si všechny příznaky Alzheimerovy nemoci a svým “skvělým” výkonem dosáhl zbavení svéprávnosti a umístění v domově pro seniory Sněženka. Tam se setkává nejen se skutečně nemocnými, ale také se svou první, nezapomenutelnou láskou.

Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava,profesor biologie, průkopnický výzkumník resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní.

Prostředí ústavů autor velmi dobře zná. Dětství totiž strávil v několika domovech a náhradních rodinách. Proto je jeho popis prostředí ve Sněžence velmi reálný. Od vyhořelých sester přes společné aktivity až po autobusovou zastávku v zahradě ústavu. Také popisy jednotlivých fází demence svědčí o tom, že je svědomitě nastudoval.

Pomineme-li Désirého absurdní rozhodnutí, najdeme na stovce stránek také důležitá sdělení: žít s partnerem, nikoli vedle něj, věnovat se více dětem a přátelům, nejen práci, plnit si své sny… Pro české čtenáře bude určitě překvapivé setkání s Bohumilem Hrabalem. Ale není se co divit, hlavní hrdina je přece knihovník.

Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy), zbloudilý citát Josepha Rotha, podivuhodnou vzpomínku na něžný polibek, jenž jsem však nikdy nedostal, drobky chleba, větší útěchu, než jakou jsem nacházel ve vanilkové koblize, starou drátenickou, touhu po tričku s nápisem ŽIVOT ZAČÍNÁ VE ČTYŘIASEDMDESÁTI, víc naděje než jistoty, že mě na druhém břehu čekají. A dál nic.

Trenérce paměti se nemůžete divit, že se jí na nočním stolku sejdou najednou dvě knihy o ACH. Publikace "Alzheimer se dá léčit" patří do naučné literatury. Její vydavatel na obálce tvrdí:

Alzheimer je hluboce šokující diagnóza. Nemoc je pokládána za nevyléčitelnou, neboť se má za to, že neznáme její příčiny. Dr. med. Michael Nehls je přesvědčený, že tuto chorobu má na svědomí náš způsob života, který ignoruje přirozené potřeby těla. Změnit běžné návyky je ale v silách každého z nás. S komplexním programem doktora Nehlse zahrnujícím jak fyzické, tak psychosociální aspekty se dokážeme ACH nejen ubránit, ale v raném stadiu ji i porazit.

Po jedenácti letech praxe “v mozku” si troufám tvrdit, že v mnohém má autor pravdu. Stres, málo pohybu, špatná strava, málo duševní činnosti (zírání na televizi, do mobilu nebo monitoru počítače se nepočítá), spánkový deficit, málo sociálních kontaktů (Facebook se FAKT nepočítá)... Jen toho kokosového oleje bylo na mě trochu moc. Ale kdo ví...

Obě knihy jsem si vypůjčila v knihovně.