Povídka

Sedím už jako pokolikáté naproti obrazu a lituji, že tu nesedíš se mnou. Zálibně si obraz a prohlížím a vzpomínám, jakou nevoli u našich terapeutů v léčebně vyvolal.

Měli jsme takovou chuť na alkohol a tak velký absťák, že Tvůj obraz byl jak dar shůry. Stačilo se na něho zadívat a cítili jsme, jak alkohol proudí, jak voní, jak nám vyvolává všechny ty libé a zrádné pocity. Trpká chuť na jazyku, teplo rozlívající se po těle a následně to úžasné uvolnění, kdy se svět hned zdá růžovější. Skoro jsme se k těm hnědým vlnám chodili modlit.

Mysleli jsme, že jen my na obraze vidíme vír whisky příp.rumu v láhvi, slyšíme cinkot rozpouštějícího se ledu ve sklenici…ale naši terapeuti nebyli žádní začátečníci, vždyť někteří  na tom byli před pár lety jako my….a tak po obraze následovaly sankce. Do zblbnutí jsme museli skandovat hesla: „ Ani kapka whisky nesmí přes mé pysky, ani kapka rumu nesmí k mému domu…“ a podobné nesmysly.

Ale toto a taky spousta jiného pomalu zabíralo. Obraz nás pořád bavil a uklidňoval, jen Ty – jeho tvůrce jsi tam s námi už nebyl.

Po skončení léčby jsem si obraz spíš ze sentimentu odnesla domů. Když jsem se po pár měsících dozvěděla, že Ty už žádný obraz nikdy nenamaluješ, slouží mi i jako vzpomínka na Tebe  a možnost volby….zvedám hrnek čaje :“ Tak na Tebe“………