Povídejme si!

Jarmila Pospíšilová, …a naposled konvalinky, MOBA, 2020, ***

Anotace
Hrdinkami románu jsou dvě ženy, dvaadevadesátiletá Magda a její mladší příbuzná – praneteř Eva. Magda je vážně nemocná a rozhodne se dobrovolně odejít ze světa. Právě Evě odkáže vybavení svého domu, své osobní věci a nějaké peníze. Napíše jí velmi dlouhý dopis a ozřejmí jí některé události, které výrazně poznamenaly vztahy v rodině. Eva tak postupně proniká do tajemného a dramatického příběhu ženy, která navzdory těžké době, v níž žila, dokázala prožít bohatý a smysluplný život.

Ukázka

Když ještě žili její rodiče, nebyla Evina zvědavost dost silná. Byla mnohem mladší, měla spoustu zájmů, ale i starostí sama se sebou, byla přesvědčená, že na všechno je čas. Táta ani máma se o minulosti příliš bavit nechtěli, její snaha sestavit rodokmen jim připadala jako zábava. Bylo to lepší, než kdyby se Eva courala někde s pochybnou partou, ale zase by ji to nemělo zdržovat od učení. Pokud se na někoho z nich obrátila s otázkami, byly jejich odpovědi strohé, faktografické. Ani jeden z rodičů nebyl schopen vykreslit jí plasticky osobnost člověka jako dnes Magda, neuměli vyprávět příběh a možná ho ani neznali.

I když je každému čtenáři konec znám od prvních stránek, přesto anotace předbíhá a je poněkud nepřesná. Nejedná se zde totiž vůbec, dle mého, o dobrovolný odchod ze světa, dědictví, nebo vyloučení z něho, či dopis(y) na rozloučenou. To podstatné jsou chvíle, které obě hrdinky stráví spolu, jejich vzájemný dialog. Vyprávění a vzpomínání na časy dávno minulé – to je alfa a omega nové knihy prostějovské spisovatelky.

Nezanedbatelné je také zobrazení různých postojů mladých lidí k péči o ty dříve narozené i ne/ochotě našich předků odpovídat na naše všetečné otázky vztahující se k rodinné historii. Ačkoli se Eva pustila do tvorby rodokmenu ještě coby studentka, do doby, kterou vyprávění líčí, jí v něm stále chybí podstatné informace a události.

Postavy nejsou psychologicky příliš propracované – klaďas je naprosto kladný, záporák do morku kostí záporný. Příběh se tak čte lehce a nezabere vám více než půl dne. Určitě by ho ale měly číst všechny generace – od vnoučat po prarodiče. Schválně nepíši vnučky/babičky – i muži by mohli trochu poodkrýt svět pečujících.

Mladí, máte-li dosud koho, ptejte se. Vy starší, vyprávějte. A pokud Vás nechtějí poslouchat, sepište svůj životní příběh. Jednou si ho Vaši potomci rádi přečtou.