Pan Fulghum nám stárne

Robert Fulghum, U Devíti draků a jedné ovce, Argo, 2019, **

Anotace
Opravář osudů George Novak žije šťastným životem – má svou přítelkyni Luci Milenu i kamarády v hostinci U Devíti draků a jedné ovce, takže si na nudu rozhodně nemůže stěžovat. Na čistém nebi se ale začnou objevovat mráčky – Luci Milena má jiné představy o životě než George a tráví s ním čím dál méně času. Vtom se však objeví staří známí a rozehrají s Georgem hru, jakou by nečekal. To vše za zvuků kopyt kavalérie, dunění kanonů a drnkání ukulele. Vítejte U Devíti draků a jedné ovce!

Moje přání se nesplnilo. Už s prvním dílem této trilogie jsem měla problém. Přesto tenkrát autor dokázal uspokojit alespoň jednu z mých blíženkyň – tu Pravou. Proto jsem druhému dílu dala šanci. Bohužel tentokrát měla Levá tolik navrch, že Pravá neměla šanci.

Ani magično, ani realita. Ani svět fantazie, ani skutečnost. Ani kočka, ani pes. Divná změť lidí, prostředí a událostí, které skřípou jako písek mezi zuby. Hospodská špionáž? Obchod s bílým masem v „laskavém pojetí“? Rentiér, kartářka, kněz a řeznice jako kolegové Jamese Bonda? Absurdní. Navíc se i zde objevují stejné motivy jako ve Třetím přání.

Jedna hvězdička za hezký český překlad a jedna z úcty k autorovi. Třetí díl však (opět) číst nebudu.