Paganiniho duch
Do svých lekcí trénování paměti často zařazuji hudbu a to ze dvou důvodů: zapojuje zanedbávanou pravou mozkovou hemisféru - vyvolává emoce, vzpomínky, fantazie a také proto, že se z našeho hektického života tento druh umění téměř ztrácí. Ano, rádia, počítače, mobily, CD a MP3 přehrávače neustále hlučí, ale málokdo tomu, co se z nich line, věnuje náležitou pozornost. Při poslechu pracujeme, řídíme automobil, kráčíme rušnou ulicí, hovoříme…
Mnozí také neví, že i literatura je hudby plná. Právě jsem dočetla novelu Paula Adama Paganiniho duch. Na své si v ní přijde nejen milovník houslového virtuosa, ale i historie či detektivek. Unavené oči od čtení pak můžete nechat odpočinout při poslechu skladby Mojžíšova fantazie, kolem které se celý příběh odehrává.
Také nejnovější román Haruki Murakamiho zní vážnou hudbou. Důležitou roli v něm hraje dokonce české dílo – Synfonietta Leoše Janáčka.
To, že hudba i literatura mají obrovské vizualizační schopnosti dokazuje např. příběh, na jehož začátku stál vlivný filosof a na konci jeden z nejslavnějších filmů science-fiction. V roce 1885 napsal Friedrich Nietzsche své zásadní dílo Tak pravil Zarathustra. V roce 1896 zkomponoval německý hudební skladatel Richard Strauss pod vlivem této knihy stejnojmennou symfonickou báseň. V roce 1948 napsal britský autor sci-fi A. C. Clarke povídku Hlídka, která mimochodem neměla v literárním světě valný úspěch. V roce 1968 se touto povídkou nechal inspirovat režisér Stanley Kubrick, spolu s Clarkem napsal scénář a tak vznikl film, a později i kniha, 2001: Vesmírná odysea. Znalci filmů tohoto žánru si určitě vybaví úvodní scénu s monolitem a našimi prapraprapředky, kde mimo jiné zazní úvodní fanfáry ze Straussovy symfonické básně (a následuje valčík Na krásném modrém Dunaji Johanna Strausse).
Zdá se, že vše souvisí se vším. Jak v umění, tak v životě…