Obálka prodává aneb Omylem k zajímavému setkání
Honza Čáp, Klapy klap, Samizdat.nu, 2020, ****
Anotace
Unavený škrtič, prolhaní kolotočáři a estébák v ředitelně. Klukovské příběhy z českého normalizačního sídliště střídají prázdninové motýlí pastvy u dědečka, který nemluví pokaždé pravdu: o indiánech ani o Rusech. Ale jak to mohl Klapy klap tehdy vědět?
Vzpomínkový román o 23 obrazech a dvou tuctech barevných ilustrací Dominika Drábka provází čtenáře nejistotou dospívání, při kterém se ve zdánlivě šedivé zóně hrdina jen těsně vyhne disidentům, sovětské raketě a prvnímu sexu. A než se občansky zorientuje, odvedou ho k chemickému vojsku, kde jsou zakázané i kazetové magnetofony: „Hranice mezi dobrem a zlem vede každým lidským srdcem, jak si za svým ostnatým drátem všimnul už Alexandr Solženicyn. Ani u nás ovšem nekličkuje mezi fankluby a nerozlišuje mezi výložkami nebo politickými stranami. Dobro a zlo prostě nemají trvalou adresu,“ zaznamenává si Klapy klap do deníku retronauta.
Když už si po čtyřicítce myslel, že včerejšek je to jediné, co mu zítra zbude, dostal ještě jednu šanci.
Sice už žiji delší úsek svého života na jihu, ale Ostravu jsem ze sebe ještě nedostala. Kdykoli uvidím cokoli, co mi připomíná „mou černou rodnou“, bezhlavě se po tom vrhám. Stejné to bylo s knihou Klapy klap Honzy Čápa. Na obálce knihy je totiž těžní věž s typickou rudou hvězdou.
Až při čtení jsem zjistila, že se nejedná o uhelnou šachtu na severní Moravě, ale uranový důl na Příbramsku. Mé počáteční zklamání však brzy odeznělo a to ze dvou důvodů.
Už dlouho jsem neviděla knihu (beletrii) s takovou spoustou velmi pěkných ilustrací. Je na nich znát, že Dominik Drábek je grafický designer, a právě ty čisté linie a barevnost na mě při čtení působily velmi příjemně. (Za to hvězdička navíc.)
Hned první kapitola mě zavedla do důvěrného prostředí, do mých dětských, tj. do konce 60. a 70. let. Paráda! Cirkus, letní slavnosti, hudebka, občanská nauka, prázdniny u prarodičů, staré gramodesky … Je úplně jedno, odkud jste byli, za socialismu bylo všude stejně. U kapitoly Náš uran je pro mír, ale máme smolinec jsem si vzpomněla na jiný „výživný“ slogan: Naše šrouby, opora socialismu :o).
Když jsem se dočetla, že Jan Čáp je bývalý knihovník, redaktor české redakce BBC, příležitostný loutkoherec (další reminiscence na má studentská loutkoherecká léta) a současný redaktor v časopisu Téma, který pravidelně čtu, požádala jsem ho o rozhovor. Stalo se. Povídání to bylo příjemné a obohacující.
Čápův první literární počin nepatří mezi „velkou literaturu“, ale rozhodně potěší všechny, kdo si chtějí připomenout léta, která jsou sice nyní zatracovaná, ale jsou to léta našeho dětství, mládí. Naše nezapomenutelná léta.
PS: Pokud máte rádi „retroromány“, doporučuji Vám také Já, batole Jaroslava Moravce.