O dvacet deka míň, prosím!

Romain Puértolas, Léto bez Facebooku, Nakladatelství XYZ, 2018, ***

Když jsem na hromadě novinek v naší knihovně uviděla titul Léto bez Facebooku, sarkasticky jsem poznamenala: “To bude nějaká sci-fi”. Odpovědí mi byl smích kolegyň z Oddělení zpracování fondu. Ony už věděly, že se jedná o humornou knihu. Přesněji humornou detektivku. A ještě konkrétněji čtenářský deník à la humorná detektivka. Jednou větou: letní oddechovka pro knihomoly.

Mladá korpulentní Afroameričanka, policistka Agatha Crispesová, byla přeložena z “velkého” New Yorku ve státu New York do New Yorku v Coloradu. Z rušných velkoměstských bulvárů se ocitla na nudné vesnici bez internetového připojení, zato s všudypřítomným rasismem. Na policejní stanici není do čeho píchnout. Muži a ženy zákona si proto krátí chvíli všelijak: pletením, sudoku, šipkami a “dokonce” čtením. Agathin čtenářský kroužek sice zpočátku nemá mnoho členů, ale první vražda v nedalekém městečku vše změní. Konečně se dočkala! Teď všem ukáže své schopnosti detektiva a brzy se bude moci vrátit zpět do civilizace. Její naděje vzrůstají s počtem mrtvol.

Ano, přiznávám, na Facebooku jsem denně s výmluvou, že je to mimo jiné náplň mé práce. Vědoma si však hrozící (postupující?!) digitální demence bych tu a tam “vesničkou bez pokrytí” nepohrdla. Proto jsem po Puértolasově knize hbitě sáhla.

Proti očekávání však příběh není o absenci síťového připojení. Je o tlusté, neustále koblihami se cpoucí ženě (proto je na obálce knihy hlava mrtvoly v podobě donutu), jejíž vyšetřovací postupy jsou poněkud absurdní. Milovníci klasických detektivek budou asi rozpačití. Je o zapálené čtenářce, která se však autorovi trochu vymkla z rukou - narážek na literární díla, včetně odhalení jejich obsahu a někdy dokonce i point, je v knize více, než dokážete sníst koblih během jejího čtení.

Opět si musím povzdechnout: Proč jsou milovníci literatury v knihách líčeni jako “mimoni”. To přece nejsme! Nebo ano?

I přes výše uvedené je kniha vtipná, dobře se čte a zejména má zajímavý závěr. Knihomolové také mohou provětrat své znalosti četby či si do svého TBR zapsat další tituly. Shoduji se také s tímto názorem hlavní hrdinky:

“... Čtu všechno. Neexistuje žádná podřadná literatura, žádná podřadná kultura. … Literární a kulturní snobismus je stejně škodlivý jako nevzdělanost. Nechuť se otevřít druhým, objevovat jiné věci, snaha zůstat zalezlý ve svém pohodlíčku, zavřený do své přihrádky, nikdy si neklást žádné otázky - to není zrovna projev inteligence. … Za absolutně klasické se považují romány, které někoho vůbec nezaujmou, a obráceně. Kdo rozhoduje o tom, že nějaká kniha stojí za přečtení a jiná se zařadí mezi brak prodávaný leda na nádraží? A co je špatného na čtení ve vlaku? … “

Sama jsem se totiž přesvědčila, že zejména u dětí je jedno, co čtou. Pro budování jejich slovní zásoby není podstatné, zda čtou Babičku Boženy Němcové nebo Upíří deníky L. J. Smithové. Knihovníci mohou jen doufat, že se časem pročtou i k jiným žánrům.

A proč je v titulku „O dvacet deka míň, prosím!“? Jak hlavní hrdinka, tak kniha, by snesly o třetinu menší váhu :o).

Knihu jsem si půjčila v knihovně.