Nikdy není pozdě změnit to, kým jsme?

Jo Watson, Prostě já, Red, 2024, ***

Anotace
Zoe zažívá den na draka. Jako by nestačilo, že uvízla v porouchaném výtahu, ještě ke všemu musí ztratit paměť. Pokud má v něčem alespoň trochu štěstí, tak v tom, že Noah, záchranář, který se objeví na scéně, je jak laskavým, tak pohledným rozptýlením… Zoe začíná s čistým štítem a s Noahovou pomocí nadšeně zaplňuje svůj svět barvami, kreativitou a sladkým i kořeněným jídlem. Od konečků prstů na nohou až po „peckovní“ obočí ví, že se tyhle věci jednoznačně hodí k jejímu make-upu.

Když je však identita Zoe odhalena, zjistí, že život, jaký vedla před nehodou, se od toho současného diametrálně odlišuje. Její staré já se ani za mák nepodobá jejímu současnému, o kterém byla přesvědčená, že je to pravé. Proč byl její dřívější svět tak omezený a bezbarvý?

Nyní má však možnost začít od píky. Je teď konečně načase, aby byla do světa vypuštěna ta pravá Zoe?
 

Konec roku jsem chtěla odlehčit nenáročným románem pro ženy. Navíc mě z profesního zájmu zaujalo hlavní téma knihy ztráta paměti. První polovina příběhu se mi moc líbila. Symptomy amnézie i chování hlavní hrdinky byly popsány uvěřitelně a páru Zoe-Noe jsem fandila.

str. 195
Bylo zvláštní, jak si  má mysl vyzobávala věci, na které si chtěla vzpomenout, a jiné chtěla zapomenout. V tom, jak třídila mé vzpomínky, nebyla žádná logika a já jsem nad ní neměla vůbec žádnou kontrolu.

Druhá část na mě však působila naprosto ulítle. Snad je to tím, že bych potřebovala ubrat polovinu svého věku, abych se přiblížila k Zoe a uvěřila tak tomu, co s takovým nadšením s Noahem prováděli.

Trochu to napravil ten nejromantičtější konec, jaký jsem si vůbec mohla představit. Neboli, slovy pana Lustiga: "Svět je malý a o náhody tu není nouze".