Nevíme dne ani hodiny
Ann Napolitano, Milý Edwarde, Kontrast, 2021, *****
Anotace
Jednoho letního rána nastoupí dvanáctiletý Edward Adler, jeho rodina a dalších 183 cestujících na let z Newarku do Los Angeles. Je mezi nimi i génius z Wall Street, mladá žena, která se vyrovnává s nečekaným těhotenstvím, zraněný veterán z Afghánistánu, sedmdesátiletý obchodní magnát nebo sebevědomá žena, která utíká od svého panovačného manžela. Pak ale dojde k tragédii. Letadlo se zřítí a přežije jediný člověk: Edward.
Edwardův neuvěřitelný příběh upoutá pozornost celého národa, on sám však stojí před nesmírně těžkým úkolem: najít si na světě nové místo bez rodiny. Stále cítí, že kus jeho já zůstal tam nahoře na nebi, natrvalo spjatý s letadlem a všemi spolucestujícími. Potom ale učiní nečekaný objev, díky němuž odhalí odpovědi na některé z nejhlubších otázek života: Jak člověk, který přijde úplně o všechno, najde sám sebe? Za jakým cílem se má vydat? Co znamená nejen přežít, ale doopravdy žít?
Román Milý Edwarde je nejen nadčasovým příběhem o dospívání a zároveň pestrým portrétem jedinečné skupiny literárních postav, ale také úchvatnou ilustrací všemožných způsobů, jimiž se zlomené srdce znovu učí milovat.
Nepokrytě přiznávám, že hlavním impulsem, proč si tuto knihu vypůjčit, bylo příjmení hlavního hrdiny zmíněné hned na druhém řádku knižní záložky. Netuším, proč si autorka vybrala právě „Adler“, ale mohu se soukromě domnívat, že to má určitou symboliku: Adler = německy orel. Takže cosi společného s létáním by tu bylo.
Upoutala mě však celá anotace, ale ani ta mě nepřipravila na skutečný obsah knihy. Ann Napolitano totiž nepopisuje pouze šest let Edwardova života „po té“, ale – a to je dle mého stejně silné – hodinu po hodině průběh letu. Letu, o kterém čtenář ví, že skončí katastrofálně, ale cestující dál ve svých myšlenkách i činech žijí své (ne)obyčejné životy tak, jakoby v nich měli pokračovat i po přistání v Los Angeles.
A to mě právě na tomto příběhu zaujalo nejvíce. To „odhalení“, že nevíme dne ani hodiny… Že už třeba nebudeme mít možnost napravit, rozvinout, změnit něco, zejména ve vztahu k druhým, „až po přistání“. Donutilo mě to zamyslet se nad mými „jednou, příště, zítra…“.
Pozoruhodný je i osud Edwarda, který prožívá nejen trauma ze ztráty rodičů a zejména bratra, ale také pocity „viny“: Proč jsem přežil právě já? Jeho hledání psychické rovnováhy, opory, zázemí a lásky v novém životě je velmi složité.
Navíc, když si začnete myslet, že spisovatelka už přece nemůže vymyslet nic zajímavého a vy máte před sebou ještě spoustu stránek, překvapí vás nová, ještě silnější zápletka. Pobavila mě – mohu-li v souvislosti tímto příběhem toto sloveso použít – trošku mystická linka zastoupená ženou v sukni s rolničkami.
Vím, že tento příběh je vyfabulovaný. Skrývá však v sobě mnoho pravd. Nejen o „skutečných přeživších“ a jejich blízkých – žije jich určitě mnoho, ale také o nás samotných.