Nesentimentální román

Bianca Bellová, Mona, Host, 2019, ***

Anotace

Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým…

Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.

Od první třídy, kdy jsem se naučila číst, jsem přečetla stovky knih a rozhodně si je všechny nepamatuji. Některé se zřejmě ani do dlouhodobé paměti nedostaly, jiné se mi vybaví na první dobrou. Jsou však i takové, ze kterých ve mně zůstal „pocit“. Z titulu si obsah sice neodvodím, ale „cítím“, že se mi obsah líbil.

Tak je to i s Bellové knihou Sentimentální román. Kdysi jsem si k němu jen stručně poznamenala: „Růžová barva obalu knihy a oprátka na ní - to určitě nejde dohromady. Ačkoli Biancu Bellovou čtou více ženy, byli by i muži překvapeni, že uvnitř nenajdou skoro ani kapku sentimentu. Naopak místy i drsnou zpověď dvou lidí, kteří se ve stejný okamžik setkají se smrtí, posléze po dlouhých letech spolu, aby nezůstali…“

Když vyšlo její Jezero, nepřimělo mě ke čtení ani mezinárodní ocenění. Zřejmě jsem v té době neměla náladu na, cituji z komentářů, syrovost, text plný krutosti, smutné, bezvýchodnost, obscénnost …

Tuto autorku mi až nyní připomněl projekt Spisovatelé do knihoven, který se letos konal on-line. K Jezeru mě to stále netáhlo, proto jsem si podle anotace vybrala Monu.

„Bezčasí a bezprostor“ mi nevadí. Naposled jsem příběh s těmito atributy četla nedávno, ale u Mony mě tato neurčitost rozptylovala. Snad by bylo lépe, kdyby autorka nezmiňovala Paříž. Myšlenky mi neustále těkaly z afrických francouzských kolonií do asijských.

Jako vždy oceňuji retrospektivu. Oba hrdinové vzpomínají na dobu, která předcházela jejich setkání. Dětství, dospívání, rodinný život, nenaplněné touhy, revoluce, válečná utrpení. Dystopický charakter umocňuje rozpad společnosti a zejména vpád džungle do civilizace. Ta se symbolicky podílí na rozkladu systému.

Vztah Adama a Mony, jeho zrod i pokračování, jsem moc nepochopila. Samostatně byly osudy obou líčeny zajímavě, uvěřitelně, ale dohromady mi to vůbec nesedělo.

Přesto knihu k přečtení doporučuji. I v našich životech může totiž nastat „chvíle pro makronku“.