Nejlépe je knihu zakázat, pak ji lidé začnou číst

Pavlína Brzáková, Dědeček Oge – učení sibiřského šamana, Eminent, 2004, *****

Anotace

Příběh o proměně malého tunguzského chlapce v kmenového léčitele přibližuje praktiky sibiřských šamanů. Autorka vyprávění o Ogem postupně skládala během dlouhodobých etnologických výzkumů v oblasti sibiřské řeky Podkamenné Tunguzky. Tuto oblast zasáhl v roce 1908 meteorit, jenž po dopadu zničil rozsáhlou plochu tajgy, kde kočovalo mnoho tunguzských rodů. Událost zůstala v paměti nejen zdejších obyvatel, ale celého světa. Šamani hovořili o velkém hněvu boha Agdyho, který se rozzlobil na kočovné Tunguzy pro jejich špatný život. Pamětníci, kteří o Ogem vyprávěli, jej osobně znali. Traduje se, že léčil bylinami a při obřadech mu pomáhali hadi. Tenkrát bylo šamanské řemeslo zakázáno a Oge – stejně jako jiní šamani – své soukmenovce uzdravoval tajně.

V době, kdy ročně vychází 15 až 18 tisíc publikací, je pro knihovníky, natož pro čtenáře, naprosto nemožné zachytit vše, co by si zasloužilo pozornost. Proto se i v knižní branži objevil marketing, reklama, propagace. Samozřejmě ne vše, co vidíme na billboardech, je hodno „konzumace“. Tak se může stát, že kniha, která má důležité sdělení, ale není vidět, zůstane dlouhá léta bez povšimnutí.

Naštěstí tu máme i jiné „popularizační“ nástroje. Například zákaz. Ba dokonce příkaz ke spálení všech výtisků, byť jich bylo vydáno pouhých tři sta kusů. (Proč se zrovna teď ke mně dostala také kniha Koniášův klíč?!) Ne, nebojte se. Nestalo se tak u nás, nýbrž v daleké Sibiři. Bohužel nikoli ve vzdálené historii, ale v průběhu poslední zimy.

Je zvláštní, že týž člověk, který vydání ruského překladu Dědečka Ogeho posvětil, ji poté přikázal zničit. V zajímavém rozhovoru s Jaroslavem Duškem, který knihu za hudebního doprovodu českého mistra didgeridoo Ondřeje Smeykala namluvil na CD, autorka vysvětluje proč. A co že tak Ivana Ivanoviče Ivanova tak popudilo? Prý propaganda násilí, sebevražd a sexu. On tu knihu skutečně nečetl!

O čem tedy autorka píše? O tajze, lesních lidech, spiritualitě, zpupné moci, zhoubném alkoholismu, návratu k přírodě, samotě, touze, střídmosti, stáří, síle, slabosti, lásce i odporu. O všem, co je lidské, ale ve valné většině nevyhovující sovětskému režimu.

První část je více duchovní. Líčí malého chlapce Ogeho, jak „prochází hadem“ do Podsvětí. Umírající Kutuj si ho vybral za následovníka a uvedl tak do tajemství šamanismu. Nádherná ukázka magického realismu.

Druhá část popisuje život Evenků, které systém násilím odvádí od jejich kočovného života uprostřed hlubokých lesů a uzavírá je ve vesnicích a kolchozech, při čemž jim vydatně pomáhá vodka. Tady už na čtenáře dopadne tvrdá až krutá realita.

Nejvíce mě zaujalo, a oslovilo, sedmnáct „vložených“ stránek Učení Ogeho – šamana. Velmi málo jeho souputníků umělo číst a psát. On se to však naučil a zanechal nám tak svůj „deník“, ze kterého autorka, mimo jiné, čerpala. Po smrti Ogeho zápisky získal jeho následovník Kuktyče. O něm vypráví volné pokračování nazvané Dva světy.

Po zániku Sovětského svazu dostali Evenkové možnost obnovit svou kulturu a tradice, včetně šamanství a chovu sobů. Kuktyče se v první polovině 90. let vypraví do vzdálené republiky Tuva, kde probíhá národní obrození a renesance šamanismu, aby zde ve třech šamanských centrech v hlavním městě Kyzylu nalezl moudrost, které se dotkl díky šamanovi Ogemu… I tuto knihu si určitě přečtu.