Nejkrutější noční můra ženy – trenérky paměti
Druhý den po operaci (třetí v nemocnici) přistoupí k mému lůžku mladý, hezký muž s vlídným úsměvem na rtech: „Dobrý den, pamatujete si na mne? Víte, kdo jsem?“ Zírám na to roztomilé zjevení a netuším, která bije. „Já jsem vás operoval. Vzpomínáte si? Mluvili jsme spolu.“ Ani ťuk, ani náznak, naprostá amnézie. „Nic si z toho nedělejte, to je normální,“ uklidňuje mne onen Anděl a netuší, že ani jeho oznámení, že vše proběhlo v naprostém pořádku, mne neuklidňuje.
Až teprve nyní mi dochází, že si vůbec nepamatuji, jak jsem se dostala z pokoje na operační sál a zpět. Pouze spolutrpitelky mi vylíčily můj veselý odjezd na vozíčku s máváním obouruč…
Dnes ráno mne ze sevření fantasmagorických snů vytrhlo prudké zaklepání na dveře a silný hlas: „Dobrý den, my jsme studenti zdravotní školy a chceme se vás zeptat, jestli nepotřebujete čisté prádlo.“ Pravděpodobně se v bezbřehé Morfeově náruči nacházely i „kolegyně“, protože než na ty dvě chlapecké postavy dokázala některá z nás zareagovat KLADNĚ, zmizely. Naštěstí se v nás rychle probudily schopnosti Sirén, a slovy „hoši, takto se ženy nebudí“ jsme z nich ty čisté košile vymámily.
Po 63 hodinách jsem dnes dostala první jídlo. Rohlík s máslem a vajíčko. I nevinný Sheldon by ten sarkasmus pochopil! Je dobře, že zde mají smysl pro humor.
Já stále ve svých vzpomínkách tápu. Vy snad toto bludiště zvládnete hravě :)
