Nechejme věci dít se

Michal Čagánek, Plyšový Buddha, Synergie Publishing SE, 2017, *****

Laskavost i neurvalost, láska i zločin, fantazie i přízemnost, logika i absurdnost, vzdělání i tupost, život a smrt. Je to inspirativní sen o vědomém životě a svobodné duši, nebo klinický obraz mentálně postiženého či nadmíru deprivovaného chlapce?

Je a není to román. Je a není to duchovní literatura. Tak jako člověk je a není dobrý či zlý. Rozhodně to je, alespoň pro mě, stejně důležitá kniha jako Coelhův mystický Alchymista či Poutník. V těchto příbězích totiž neprochází katarzí jen literární hrdina, ale také čtenář.

Zaujala mě už úvodní slova:

„Tradice říká, že se smutné dítě utěšuje hračkami. Nejdůležitější je medvídek nebo jiný plyšák na spaní. Má miminku poskytnout pocit neustálé přítomnosti společníka. Případná těžká závislost, která se vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu.” Jean Liedloffová

(Autorka napsala knihu Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti.)

Kniha je plná „citováníhodných“ pasáží. Tak alespoň ještě jednu:

„Nechat věci dít se, je ten nejlepší způsob, aby se staly,“ zopakoval stařeček. „Lidé ale na to nejsou zvyklí. Pořád by chtěli, aby bylo všechno po jejich. Nedovolí bouři, aby křísla bleskem, a tak musí přijít uragán a všechno rozmetat. Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře. Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále víc pláče, zatímco pramen smíchu vysychá. Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí. Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli.“

První kapitola Plyšového Buddhy v podání autora - video.

Určitě se začtu i do dalších Čagánkových knih.

Knihu jsem si půjčila v knihovně.