Ne vždy „jít za lepším“ znamená polepšit si

Věra Fojtová, Zbav nás od zlého, MOBA, 2020, ***

Anotace
Od konce druhé světové války uplynulo několik let. Počáteční euforie opadla a zůstala jen tvrdá realita, která nesmlouvavě prověřuje lidské charaktery. Nejinak je tomu i v malebné, vinicemi obklopené pohraniční jihomoravské vesnici, kam za vidinou lepšího života přišli i bývalý četník Karel Bartoš a sedláci Martin Burian, Vincek a Jarý se svými rodinami. Jejich naděje se však neplní tak, jak si představovali, ani víno, které z jejich vinic pochází a v jehož společnosti tráví ve sklípku nejeden večer, není zprvu tak lahodné, jak by si přáli… Navíc se objeví škodná – Pavel Kuna, donašeč, práskač, pijan, a ke všemu ještě neuvěřitelný a chronický sukničkář. A tak netrvá dlouho a je ve starém lomu nalezen mrtvý. Byla to nešťastná náhoda, anebo mu někdo pomohl?

Úryvek

Ještě dva roky po válce vypadalo všechno nadějně, ale stačil jeden únorový den a všechno se změnilo téměř od základů. A dál se měnilo spíš k horšímu. Nic už nebylo tak, jak bývalo.

Měnil se nejenom styl práce, ale především lidé okolo. Doba, kdy se mohli spoléhat jeden na druhého, a to bylo v jejich práci to nejdůležitější, byla dávno pryč. Místo kolik potřebné důvěry vzájemné pracovní vztahy rozbředly od podlézavosti až k patolízalství vůči nadřízeným, a často dostoupaly až k tomu poslednímu, opatrnosti a nedůvěře k druhým, kdy si člověk nebyl jistý, s kým právě mluví. Ostražitost byla na místě.

Udávat se nemá, ale hlásit se musí, bylo pro mnohé heslem nejenom pro přežití, ale i k získání pracovního postupu a výhod.

Přece jde o spravedlnost, to je to, o co tu běží.

O koho?

Čí spravedlnost?

Pro koho?

Začnu anotací. Ta se moc nepovedla. Podsouvá čtenáři, že se jedná o detektivku. Přitom na avizovanou smrt gaunera Kuny se dostane až na konci třetí čtvrtiny příběhu. Jejího vyšetřování si milovník odhalování zločinců příliš neužije. Navíc to určitě není leitmotiv románu.

Čeho je naopak dostatek, a dle mého zásadního, je líčení osudů přistěhovalců, kteří zabydleli jihomoravské pohraničí po Němcích. Pojem „odsun sudetských Němců“ je většině z nás znám. Málo se však ví, že vysídlení se týkalo i jižních území Moravy a Čech.

Sever nebo jih, na světové straně nezáleží. Život v nově osídlovaných obcích se odvíjel podobně. Stěhovali se zde lidé pracovití a poctiví, kteří s nadějí hleděli do nové, poválečné budoucnosti. Ale také ničemové, toužící pouze po majetku či moci.

Samotné vyprávění Věry Fojtové má své klady i zápory.

Je nesporné, že si stále musíme krutá padesátá léta připomínat, protože „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat“ (George Santanyana). Autorka – dle mínění pamětníků – líčí osudy nových obyvatel Sedlanova věrně a nepřehání to s líčením krutostí, které jsou, bohužel, součástí této historie. Velice citlivě, ale zřetelně, popisuje např. reakce dětí Bartošů. Z nich je patrné, jak události prožité v dětství dokážou poznamenat budoucnost.

Kniha je nabitá dramatickými lidskými osudy, přesto autorka tu a tam „přidává vatu“ a na některých stránkách jsem se dokonce nudila. Např. osud Nešinky se mi zdá nadbytečný a při závěrečném shrnutí osudů hrdinů románu mi pár sekund trvalo, než jsem si vybavila, o koho vlastně šlo.

Naopak kurzívou psaná intermezza Psíčasí pro Martina Buriana jsou skvělým doplněním děje. Také český jazyk Fojtové je dokonalý a práce redaktorky perfektní – nepostřehla jsem žádnou chybu ani překlep. A to dnes není samozřejmost.

Jako knihovnice vím, že pojem „povinná četba“ je pro studenty strašákem, ale tento román bych zařadila alespoň do četby „doporučené“.