Ne každý umí napsat knihu...

Miriam Thun-Hohenstein, Tajemství osudu, MOBA 2020, **

Anotace

Skutečný příběh muže, kterému šlechtický původ štěstí nepřinesl, a jeho vnučky, která ho celý život hledala. Kniha napsaná podle skutečných událostí líčí život tří generací jedné rodiny, na jejímž životě se dramaticky podepsalo divoké dvacáté století. Příběh začíná kolem roku 1920 vyprávěním důstojníka Erweina von Thun-Hohenstein a pokračuje až do současnosti osudy jeho dětí a dědiců. Někdy stačí jediná lež k tomu, aby zásadně změnila běh věcí a ovlivnila život několika generací…

Úryvek

… Ještě jsem cítil, jak se mi po obličeji rozlévá teplá krev, a upadl jsem do bezvědomí. Probral jsem se až v cele, kde byla už tma. Nikdy nezapomenu na tvář toho člověka, co mi to udělal. Na tvář Čecha, který byl tak surový. Byl brutálnější než jeho němečtí kolegové. Druhý den jsem pořád krvácel a taky jsem se skoro nemohl postavit. Pamatuji si, jak na mě křičeli, že už se nikdy nikam ani nedoplazím. Asi proto si mě celý den nikdo nevšímal. Chvílemi jsem asi blouznil. Nebylo mi dobe, měl jsem halucinace, zvracel jsem. Proto, když se asi po dvou dnech v noci otevřela cela, jsem nevěděl, jestli se mi to zdá, nebo je to skutečnost…

Jsem na rozpacích, stejně jako po shlédnutí filmu Šarlatán. (O tom později, až se prokoušu knihou.) Nevím, co si mám o tomto “literárním” počinu myslet. Uvozovky jsou na místě - jedná se totiž jen o neumělé vyprávění. Ani to by nemuselo být tak zlé, kdyby byl obsah věrohodný.

Když sáhnu po knize, v jejíž anotaci se tvrdí: “skutečný příběh muže…”, očekávám skutečnost a ráda si dohledávám další informace. Z textu však vyplývá - a několikrát se to v něm opakuje - že o skutcích Erweina von Thun-Hohenstein, majora Wehrmachtu, popraveného sovětskými vojsky v roce 1946, nejsou žádné věrohodné doklady. Jedni tvrdí, že to byl válečný zločinec, druzí jej hájí či téměř glorifikují.

Nevím, co autorku vedlo k napsání druhé knihy, když osudy svého dědečka vylíčila již v Příběhu hraběte. V kapitolách o svém otci a o sobě často opakuje již napsané na předchozích stránkách. Vím, že pohled více osob na jednu a tutéž událost bývá různý a pro čtenáře zajímavý, ale tady se jen dokola opakují jedny a tytéž sdělení.

Jsou dvě věci, se kterými však naprosto souhlasím (a proto ta druhá hvězdička). S větou na obálce: “Někdy stačí jediná lež k tomu, aby zásadně změnila běh věcí a ovlivnila život několika generací.” A s tvrzením, že se nomenklatuře hodí do krámu cokoli, aby upevnila svou zlomoc.

Mimochodem při svém pátrání po souvislostech jsem narazila na mnohem zajímavější osobu a tou je prababička autorky Gabriela von Thun und Hohenstein, které si v Polsku dodnes váží.

A také by mě zajímalo, zda autorka používá jméno Miriam Thun-Hohenstein oprávněně, nebo je to pouze pseudonym.