(Ne)jsem jako oni
Málokdy čtu několikadílné ságy. Znám se. Nejpozději u čtvrté knihy mě to přestane bavit. Např. Ráma Artura C. Clarka. Tam se měl autor rozhodně držet zvyklostí Rámanů, kteří dělali vše jen trojmo. Na první tři díly nedám dopustit, další tři si autor(ři) mohl(i) odpustit.
Bohužel v současné době je "psát na poračování" velký trend. Např. Murakamiho 1Q84, Ryanové Vesmírná pouť nebo Češkovy detektivky z Velké Moravy. Mimochodem, Češka sice není Vondruška, ale Morava je Morava. Tři díly se daly číst a kupodivu se těším na čtvrtý :). A tak se potýkám s další potíží: vzpomenout si, kam ve svém příběhu došli hrdinové před rokem.
Totéž platí u seriálů. Dříve než se nechám pohltit třetí sérií Sherlocka, oživuji si paměť podduchnovým sledováním předchozích dílů. První - Studie v růžové - mne trochu vyděsila. Taky se vám stává, že si při druhém, třetím slédnutí filmu začínáte všímat detailů či vět, která jste poprvé nepostřehli?
"Když mluvím nahlas, lépe mi to myslí." prohlásil můj idol a já jsem si uvědomila, že tutéž větu jsem před pár hodinami pronesla v práci. Mí oblíbenci Sherlock a Sheldon jsou údajně "aspíci", Dr. House dokonce "asociál". Tak nějak cítím, že máme něco společného. Doufám, že je to jen "pracovní zápal" :o).
Co je to:
