Na cestách s Petrem Voldánem

Na vlnách s Petrem Voldánem, Ušima, očima i srdcem kolem světa, JOTA, 2020, *****

Anotace

„Koho jsem potkal, co jsem viděl, leccos i zkusil a mnohé zažil...“ Tak charakterizuje Petr Voldán knihu, ve které vás vyzývá – pojďte si povídat. V řádcích se zrcadlí šestadvacetiletá zkušenost s rozhlasovým mikrofonem, okouzlení zvukem a provokativní nutkání objevovat zajímavosti jak doma, tak ve světě. Vydáte se s ním na cesty, na kterých budete společně hledat klíče k příběhům lidí neznámých i světem obdivovaných. Dozvíte se, jak se přestupuje z ledoborce na ledoborec, kde se vzal na polici autorovy knihovny Hurvínek, kterého přivezl kdysi do Moskvy profesor Josef Skupa, kolik druhů chleba po světě autor upekl, kam až vedlo setkání s Dagmar Peckovou při nákupu brambor v Londýně nebo proč se chodil učit správnou rozhlasovou řeč do Stavovského divadla v Praze. Autor vybízí otázkami k zamyšlení, provokuje fantazii, prezentuje, ale nevnucuje názory. Řádky z pera tohoto ostříleného rozhlasáka budete nejen číst, díky zvláštní zvukové linii vyprávění je možná v duchu i uslyšíte. A nejlépe prý budou ladit u šálku dobré kávy.

Ukázka

Bloumal jsem centrem města a takzvaně se nechytal. Tramvaje zvonily, auta troubila, město hučelo, ale na reportáž to pořád bylo málo. Kousek pod Můstkem, v Železné ulici, jsem najednou přece jen zaslechl něco, co z monotónního šumu a ruchu pražských ulic přímo vyskakovalo. Co tam vlastně nepasoval a přitom ani neobtěžovalo. Zvonivě, rozpustile, sem tam pravidelně, v jakýchsi opakujících se vlnách tančila na malých bílých a šedivých dlažebních kostkách kladívka dlaždičů. Občas si dala mezihru v podkladovém písku, když vyhrábla lože pro bílošedou šachovnici, a tanec pokračoval.

A ve svém zvukomalebném líčení pokračuje i autor. Možná se ptáte, proč jsem nepoužila jinou ukázku? Vždyť od zahraničního zpravodaje by se slušelo připomenout spíše jednu z jeho mnoha exotických cest. Mně se ale tato kapitola, popisující Voldánovy rozhlasové začátky, moc líbila. Už zde dokázal, že je nejen vynikající redaktor a moderátor, ale že také role spisovatelská mu „sedne“.

Proč ne? Vždyť všechny tyto profese pracují s jazykem a ten český Petr Voldán ovládá znamenitě.

Mé „setkání“ s ním bylo osudové. Což mě utvrzuje v přesvědčení, že existuje něco mezi nebem a zemí. Totiž, krátce po tom, co má dcera odjela na rok studovat do Helsinek, na mě začal svým příjemným hlasem promlouvat z televize v pořadu „Postřehy odjinud – Finsko očima …“.

Užasle jsem zírala. “Jak ví, že zrovna tam se chci podívat? No to je nádhera, tam musím zajít!“ U reprízy a dalších pokračování jsem už byla připravená s notýskem a tužkou a dělala si poznámky. Nejdříve „s ním“ a pak s dcerou jsem navštívila restauraci Elite, kam chodíval Mika Waltari, prohlédla si Sibeliovy varhany, na každém kroku narážela na úžasnou architekturu Alvara Aalta, v městečku Porvoo si pochutnala na slavném Runebergrově dortíku a prošla se i několika národními parky. Dnes už mi zbývají pouze Čuchonské tlačky naší Kačky, ale když mi nestačí deník ani fotky, podívám se na internet.

Až jednou skončí covidové šílenství, vydám se opět za dcerou, která žije ve Walesu. Jakoby to Petr Voldán tušil, natočil už své postřehy právě z této země Spojeného království. Zatím budu cestovat v jeho krásné knize s velmi zajímavými ilustracemi Luka Brase.