Na aktuální téma aneb O cestování vlakem

Monisha Rajeshová, Cesta kolem světa v 80 vlacích, Mladá fronta, 2019, **

Anotace
Přes 70 000 kilometrů dobrodružství na kolejích.

Když Monisha oznámila svůj záměr absolvovat cestu kolem světa v 80 vlacích, všichni si jen klepali na čelo. Přesto netrvalo dlouho a ona skutečně hodila batoh na záda, vzala za ruku svého snoubence Jema a vydala se na pečlivě naplánovanou pouť po kolejích čítající více než 70 000 kilometrů z jednoho konce světa na druhý a zase zpátky.

Během sedmi měsíců jim za okénkem ubíhaly tak rozdílné kraje jako Mongolsko, Kanada, Čína, Japonsko, Kazachstán, Rusko, Amerika, a dokonce se odvážili i do Severní Koreje. Projeli se po Transsibiřské magistrále, luxusním Orient Expresem, japonskými rychlovlaky, ale také ušmudlanými lokálkami. Potkali spoustu zábavných, svérázných a milých pasažérů, s nimiž si směňovali jídlo i životní příběhy.

Monisha Rajeshová, novinářka působící mimo jiné v denících The Guardian či The New York Times, o svém putování vypráví tak, že si tu každý najde svoje. Bizarní i komické zážitky z vlaků střídá poetický popis krajiny nebo hekticky pulsujících velkoměst, nechybí společensko-politický kontext, historické vsuvky a vtipné komentáře. Po přečtení dostane každý chuť sbalit si svých pět švestek a nasednout do prvního dálkového expresu.

Úryvek
Lidstvo si navyklo věčně spěchat, neustále hlídat čas, dobíhat metro, vynalezlo rychlovlaky, rychlejší internet i instantní kávu, jenže co se stalo s časem, který jsme ušetřili? K čemu ho využíváme? Pokud rychlost zlepšuje kvalitu našeho života, proč nám dny připadají stále delší a náročnější a mysl máme přetíženou k prasknutí?

Názor:
Díky výše citovanému úryvku ze strany 64 získala tato kniha ode mě jednu hvězdičku navíc. Tehdy jsem si ještě myslela, že mám před sebou 269 stránek poklidného poznávání pamětihodností a přírody podél pražců. Omyl!

Ač jsem tělem i duší zapálená cestovatelka a dovolená ve vlaku patří k mým putovním snům (BAM, Orient Express, Transkanaďan), po přečtení „vlakopisu" Rajeshové se pravděpodobně i otrlý železničář vydá na cestu raději pěšky nebo tuk-tukem.

Její popis cesty je plný špíny, průjmu, ústrků, nepohodlí, rezervací jízdenek, aby ušetřili, a jejich opětovné rušení, což vždy nejde a cestovatelé tratí, (ne)stíhání navazujících spojů (…dobíhání bylo pro nás bezmála denním chlebem…), rasismu, strachu o život i skrovný majetek a plytkých popisů okolního dění s nepříjemnou převahou politických úvah. „Svět“ se autorce smrskl zejména na Asii a jednu trasu přes USA a Kanadu. V Evropě byla nespokojená a Afriku a Austrálii zcela pominula. Přivítala bych více fotografií a chyběla mi mapa cesty.

Možná, že mladší čtenáři v této knize najdou kouzlo cestování. Přece jen jsem už letitější a svých pár týdnů dovolené chci prožít v pohodě a s určitou mírou komfortu. Proto druhá hvězdička.

Literární přesah
V těchto dnech jsou média plná stížností na naše vlaky. Změny dopravců, jízdních řádů, jízdenek. Nespokojenost, frustrace, zmar. Kde je ono poklidné cestování do práce, za zábavou, na výlet, za hranice všedních dnů? Tiché sledování krajiny, povídání si se spolucestujícími, hraní slovního fotbalu, šustění svačinových sáčků, vůně horké kávy nebo bylinkového čaje z termosky, čtení knih a časopisů?

Ale ano. Ani v minulosti to nebyla vždy „jízda růžovým koridorem“. Vzpomínám na cestu z Drážďan do Prahy, kdy jsme s kamarádkou stály celou cestu v uličce na jedné noze a ještě ne na vlastní. Ale tenkrát, před bezmála čtyřiceti lety, to mělo i své výhody. Sličný celník se na nás musel jó namáčknout, aby se dostal z jednoho konce vagonu na druhý a měl co dělat, aby zkontroloval alespoň pasy. O kontrole zavazadel nemohla být ani řeč. A to bylo dobře. Moc dobře ;o).