Může transplantovaný orgán změnit povahu příjemce?
Jarmila Pospíšilová, Skořápky na vodě, nakladatelství Moravská Bastei MOBA, s.r.o., 2017, ***
Tomášovi se zhroutil svět. Nezpůsobil to však blesk z čistého nebe. Ledové kroupy osudu ho ubíjely už několik let – rozvod, infarkt, nedobrovolný odchod z lukrativního postu a poslední mrazivá rána: smrt syna.
Naopak Markéta se ze dna zoufalství už vyškrábala na slunce. Dvanáct let je vdovou, sama dobře vychovala dceru, opustila místo učitelky, které ji už neuspokojovalo a úspěšně podniká v oboru, který je jí vlastně koníčkem.
Zuzana je na rozcestí. Život nebo smrt? Bylo od ní sobecké chtít manžela a dítě, když trpí nevyléčitelnou chorobou srdce a její konec, byť je jí málo přes třicet, se blíží?
Tři hlavní hrdiny nejnovějšího příběhu úspěšné spisovatelky Jarmily Pospíšilové spojí jedno mladé, silné, stále tlukoucí srdce. Hlavním tématem je totiž transplantace, její morální, právní i etické aspekty. (Zde autorka nezapře právnické vzdělání.)
Knihu jsem dostala od nakladatelství MOBA jako svůj vůbec první „recenzní výtisk“. A to je dobře. Jinak by mě určitě minula. Nejen proto, že v naší knihovně se díla této autorky na polici ani neohřejí, ale zejména proto, že tento druh literatury si domů odnáším jen zřídka.
Příběh je velmi čtivý, na 200 stránek mi stačily dva večery. Velké plus je také má znalost prostředí. Autorka žije nedaleko a v popisovaných reáliích jsem se často cítila jako doma (ve městě není knihkupectví, jen papírnictví s několika policemi knih; leží u dálnice, 20 minut od Brna; vánoční pouštění ořechových skořápek po vodě…). Ovšem nejen prostor mi byl blízký. Mnohé myšlenky, postoje a názory jejích hrdinů i hrdinek jako by šly z mé hlavy. Pokud vidím černé na bílém to, co se odehrává někdy jen v mé šedé kůře mozkové, donutí mne to zastavit se a zamyslet. A to považuji u knih za velmi důležité.
Co mě mátlo, je obálka knihy. Podstatný děj se neodehrává na podzim a spadlý list (snad) na vodní hladině neevokuje ani „lodičky osudu“, ani obsah. Vadila mi také velká „zalidněnost“ příběhu. Tomášova „bábovková“ sousedka byla zcela nadbytečná a Markétin spolužák se objevil až v posledních kapitolách asi jen proto, že autorka nevěděla, jak jinak všechny hrdiny spojit a příběh ukončit.
I přes tyto (pro mne) dvě malé vady na kráse doporučuji knihu všem, kdo mají rádi společenské romány, které mají v sobě velký podíl reality. Romány, u kterých si nejen odpočinete, ale které ve vás zanechají „dozvuk“ ještě dlouho po jeho dočtení.
PS: Samozřejmě jsem si „prolustrovala“ další díla Pospíšilové a právě jsem si zarezervovala v knihovně její detektivku Boty do nebe. Nemohu přece nečíst knihu s anotací: Poklidná idyla v Kapličkách i okolních vesnicích je však narušena, když náhle zemře místní knihovnice a kronikářka a její kamarádka.