Milujme „chudé příbuzné“

Wisława Szymborska, Sůl, Mladá fronta, 1965, *****

Anotace

V roce 1965 vyšel v nakladatelství Mlada fronta výbor z poezie polské básnířky Wislawy Szymborské. Nesl prostý název - Sůl. Anotace v databázi Národní knihovny o knize říká: "Sbírka veršů mladé básnířky a překladatelky, jedné z nejvýraznějších osobností moderní polské poezie. Jsou inspirovány nejrůznějšími zdroji, např. zlatou svatbou, malým oznamovatelem, výpravou do Himálají, obrazy Breughelových opic a Rubensových žen i T. Mannem." Bylo to první české setkání s autorkou, kterou později poznal prakticky celý literární svět. V roce 1996 stala se držitelkou Nobelovy ceny za literaturu.

Wisława Szymborska, Okamžik. Dvojtečka. Tady., Pistorius & Olšanská, 2009, *****

Anotace
Tři básnické sbírky polské básnířky, které v Polsku vyšly mezi léty 2002 a 2009. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu po šesti letech odmlky vydala nové verše, jež stejně jako ty předchozí usilují o kultivované i náročné, zároveň ovšem obecně srozumitelné, umělecké vyjádření reality. Zkušená básnířka v mírné nadsázce a pomocí svrchovaně používaných jazykových a formálních prostředků proniká k jádru takových témat jako moderní civilizace, historie, proměna nebo vědomí. Szymborska je čelní představitelkou středoevropské literatury po roce 1945.

Poezie je prý chudá příbuzná beletrie. Avšak o co hubenější je řada básnických sbírek v knihovních policích, o to bohatší je jejich obsah. Básně nepotřebují k vyjádření myšlenky stovky stránek. Stačí pár veršů, ať vázaných či volných, a v hlavě vám začnou vířit obrazy a duší zmítat emoce.

Přiznávám, že poezie i u mě tvoří jen malou část přečteného. Proto jsem vděčná našemu spolupracovníku Dalimilovi, který čas od času přivede verše na podium knihovního sálu. Naposled jsme se sice sešli jen v našem streamovacím studiu, ale i tak mi loňský on-line Den poezie přinesl skvělý zážitek. Dalimil pro mě „objevil“ Wisławu Szymborskou.

Vy už víte, že Rubensovy ženy z její sbírky Sůl mě před týdnem „nadzvedly“. Díky nim jsem v posledních dnech strávila na procházkách mnohem více času.

Ale také druhá sbírka mě velmi zaujala. Potěšila, probudila fantazii, vizualizační schopnosti, zkypřila dlouhodobou paměť, která po mnohých verších samovolně asociovala využívajíc hluboko zasuté vzpomínky. Číst básně, to je vlastně jako trénovat mozek, paměť. Pokusím se tento trénink provozovat častěji.

Nečtení

K Proustovu dílu
nepřidávají v knihkupectví ovladač,
nemůžeme se přepojit
na fotbalový zápas
ani na kvíz, kde se dá vyhrát volvo.

Žijeme déle,
ale míň důkladně
a krátkými větami.

Cestujeme rychleji, častěji, dále,
ačkoli místo vzpomínek si přivážíme diapozitivy.
Tady jsem já s jakýmsi chlapíkem.
Tamhle je asi můj bývalý.
Tady jsou všichni nahatí,
tak to je určitě kdesi na pláži.

Sedm dílů románu – proboha.
To by se nedalo stručně shrnout, zkrátit
nebo v nejlepším případě udělat komiks.
Kdysi vysílali seriál Loutka,
ale švagrová říká, že od někoho jiného na P.

Ostatně, mimochodem, co byl ten Proust zač.
Prý psal celá léta v posteli.
List za listem,
vůbec se nedá mluvit o rychlosti.

Ale my pořád na plný plyn
a – zaťukám to – jsme zdraví.

PS: Kdysi mi kdosi řekl: „Zastav se, nebo tě něco zastaví.“ Dnes už vím, co tím chtěl říci. Nám všem.