Lesk a bída kurtizán po anglicku
Imogen Hermes Gowarová, Mořská panna a paní Hancocková, Argo, 2019, ****
Anotace
Mořské panny, víly a sirény vzbuzují představu svůdných bytostí lákajících námořníky svým líbezným zjevem i zpěvem. Když se ovdovělý kupec pan Hancock nečekaně stane majitelem mořské panny, je ohromený jejím děsivým a odpudivým vzhledem. To však není jediné překvapení, které mu přichystá... Tato záhadná bytost propojuje neslučitelné světy londýnské společnosti konce osmnáctého století, přináší nové, nečekané možnosti a zvraty, probouzí v hrdinech a hrdinkách nejhlubší touhy a emoce a od základu proměňuje jejich životy...
Ztráta není prázdno.
Ztráta je přítomnost sama o sobě; ztráta zabírá prostor; ztráta se rodí stejně jako jakákoli jiná živá věc.
Myslíš, že máš prázdnou náruč, ale spočinu v ní já.
Přerostla jsem veškerý prostor, který jsi dal – už žádné plavání, žádné létání v hlubinách. Pryč jsou dny, kdy jsem skláněla budoucí hlavu až k rašícím patám, mrštná, ještě nevyvinutá, a mohla jsem se stát mnoha věcmi – nyní se krčím, připíchnutá, přivázaná, hluboko pod zemí se složenými údy a moje podoba je nevyhnutelná. Víš, co jsem a co nejsem, ale nepohlédneš na mě.
Moje prameny si však přesto najdou cestu, jako prsty. Pohřbi mě hluboko, prosáknu na povrch. Moje pohyby jsou jako zemětřesení. Str. 374
Fantasy, mytologie … to mě nalákalo ke čtení. Chyba lávky. Mnohem více se jedná o sociální román. Už na konci první části ze tří se mi v hlavě vybavil název části Balzacovy Lidské komedie Lesk a bída kurtizán. Mezi Paříží a Londýnem v tomto směru nebyl rozdíl.
„Mořské panny byly spojovány s nekontrolovanou ženskou sexualitou a to mnohým nahánělo strach. Ženy tehdy měly ideálně být buďto svobodné panny, nebo věrné manželky a v obou případech se měly zodpovídat mužům,“ vysvětlovala autorka v rozhovoru pro server BookPage.
Není tedy divu, že vystudovaná archeoložka a antropoložka spojila záhadné a obávané stvoření s postavením žen ve společnosti gregoriánského Londýna. Hlavní hrdinkou však není ani mořská zrůda či její majitel Jonah Hancock, ale kurtizána Angelika Nealová. Netrvá dlouho a životní osudy skromného obchodníka a nevěstky z „lepší společnosti“ se protnou.
Titul knihy mnohé napovídá. Děj v prvních dvou částech také příliš nepřekvapí. Klasická pohádka by dokonce v tomto bodě mohla skončit. Přesto se spisovatelka rozhodla pokračovat. Příběh je naštěstí psán velmi poutavě a čtenář se rychle, ba dychtivě, dostává do části třetí. Ta je dle mého názoru nejlepší.
Velmi mne zaujala „panenská“ intermezza. Někdo je může vnímat jako magickou součást románu. Já měla častěji pocit, že vyjadřují myšlenky ukryté hluboko v lidských duších.