Laskavý román o nelaskavých věcech

Mary Lawson, Než napadne první sníh, Jota, 2024, *****

Anotace
Tři lidé, tři osudy a jedno malé městečko. Podmanivý román nominovaný na Bookerovu cenu 2021.

Sedmiletá Clara vysedává každý den u okna v obývacím pokoji a doufá, že každou chvíli zahlédne svou starší sestru. Rose, teenagerka plná vzdoru, utekla z domu bez jediného slova a už celé týdny o ní nikdo neslyšel. Útěchu Clara nachází jen v kocourovi Mojžíšovi, o kterého se stará, protože jeho majitelka paní Orchardová před několika týdny odešla do nemocnice, a ještě pořád se nevrátila.

Do sousedního domu paní Orchardové se nastěhuje třicátník Liam Kane. Ve městě je nový, právě se rozvedl a aktuálně je nezaměstnaný. Claru jeho příchod překvapuje, současně ji však i zneklidňuje. Neuplyne ani pár hodin od jeho příjezdu a Liamovi zaklepe na dveře policista. Je snad z něčeho podezřelý?

Elizabeth Orchardová, jejíž život se pomalu chýlí ke konci, v nemocnici rekapituluje nejvýznamnější okamžiky svého života.

Podmanivě poetický román Než napadne první sníh je vyprávěný ze tří různých úhlů pohledu: z pohledu Clary, paní Orchardové a Liama Kanea. Jejich příběhy se navzájem prolínají a oni sami se dostávají čtenáři pod kůži: odkrývají trápení a smutky, výčitky, ale i lásku, která všechny spojuje jak s těmi, k nimž je váže rodinné pouto, tak s těmi, které si vybrali.



Upřímně, je těžké dodat něco navíc ke slovům v anotaci. Snad jen: i když se jedná o neveselý příběh, musíte otáčet jednu stránku za druhou bez ohledu na to, který z vypravěčů je právě na řadě.

Jsem ráda, že autorka vložila do textu časové vodítko a já věděla, že právě tak to vypadalo, a tak lidé žili, v Kanadě v roce 1972. Asi proto, že jsme se kdysi dávno ve škole neučili dějepis v souvislostech, je pro mě historický kontext velmi důležitý. O to víc, když se příběh odehrává v letech, kdy už jsem byla na světě.

S nejstarší aktérkou, Elizabeth, nahlédneme také do ještě o třicet let vzdálenější minulosti, která čtenáři osvětlí vztahy mezi hlavními hrdiny. Navíc její "nemocniční historiky" jsou jedny z mála veselých, byť černohumorných, pasáží.  

Někdy netušíme, ba dokonce si ani nepřipustíme, jak naše činy ovlivňují nejen náš, ale mnohdy i životy jiných. Ať si k sobě připoutáme cizí dítě, či nepokrytě děláme rozdíl ve vztazích ke svým dětem, nebo se v pubertálním vzdoru rozhodneme řešit svou existenci (bezohledně) po svém, anebo se díky rozhodnutí jiných ocitneme znovu na, možná lepším, začátku.

Nevím, zda mohu konec označit jako "happy end", rozhodně je však plný naděje. A tu bychom nikdy neměli ztratit.