Kterak z úspěšného podnikatele udělat líného kriminálníka

Lucie Hlavinková, Kdo šije u Podolské, Motto, 2019, ***

Anotace
Salon Podolská býval v dobách své největší slávy spojován s elegancí a luxusem. Po znárodnění v roce 1948 zde díky protekci Marty Gottwaldové mohla bývalá majitelka zůstat zaměstnána na podřadné pozici. Na osudech lidí spojených se salonem můžeme sledovat dobu, kdy modely z pařížských přehlídek vystřídaly rudé šátky a vykasané rukávy údernic. Z ulic mizela elegance, ale mnohem horší bylo, že mizela i svoboda a mizeli doslova i lidé.

Str. 63
Palác Lucerna je narvaný, návštěvnice zvědavé až běda. Přehlídka modelů od Podolské přístupná veřejnosti, považte! To se tedy těšíme! Konečně se dozvíme, co se bude nosit, módní časopisy prakticky vymizely, v kinech se promítají filmy, na které nestojí za to chodit, jak jsou nudné, a žádné filmové hvězdy v nich nepřevádí poslední módu, kterou by se ženské oko pokochalo.
Takové zklamání! To přece není možné? Montérky a pracovní zástěry? To někdo myslí vážně?
Stejná nespokojenost se ozývá z obecenstva v závodním sále Vítkovických železáren a ve Stalinově kulturním domě v Karviné.
Problém celý – víc oceli!

Slyší-li starší generace „salon Podolská“, objeví se jim před očima luxus, módní róby, krásné ženy a elegantní muži. Proto může být část čtenářů, spíše čtenářek, dějem této knihy poněkud zklamána. Lucie Hlavinková se totiž pustila do líčení temného období vyhlášeného salonu, které mělo do prvorepublikového lesku velmi daleko. Kdo se těšil na „film pro pamětníky s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou“, bude zarmoucen.

Druhá polovina čtyřicátých let a zejména léta padesátá byla krutá. Praktiky vládnoucí garnitury, estébáků a vězeňských bachařů si mnohdy nezadaly s válečnými útrapami. Zdá se až neuvěřitelné, jak „doba“ dokázala ze slušných a poctivých lidí udělat buď trosky, nebo zrůdy. 

V tom, že nám se na toto období nezapomíná, vidím velké plus příběhu, který nám autorka předkládá na bezmála dvou stech stránkách.  

Ke třem skutečným postavám, Haně Podolské, jejímu synu Viktorovi a Martě Gottwaldové, jejichž osudy vylíčila víceméně pravdivě, přidala smyšlené osoby. Všichni nás pak provázejí od osvobození až do roku 1971 dobou, která na mnohých zanechala obrovské šrámy. Obdivuji sílu paní Podolské, že po všem krutém, co zažila, se dožila tak vysokého věku.

Nejedná se o náročné psychologické drama s důkladně vypracovanými profily hrdinů. Ale vyprávění nechybí napětí, které se stupňuje, takže čtenáři nezbývá, než otáčet stránku za stránkou až k samému konci. 

PS: K dokreslení doby prokládá autorka děj úryvky budovatelské poezie dnes méně, ale i více známých autorů.

Říkali o mne, že jsem kráska
Snad proto mne tak zradil hlas
Jimž měla ke mne mluvit láska
Hlas, který promluvil, byl jiný,
Přestože jemu náležel:
Měla bys vstoupit do skupiny
Našeho svazu mládeže
Pavel Kohout