Kterak šílenství a krutost napomáhalo pokroku
Victoria Mas, Bál šílených žen, Odeon, 2019, ****
Anotace
Postavit románovou prvotinu na sporné existenci duchů je docela odvážné. Ale Victoria Mas neváhala, když se rozhodla vytvořit obraz pařížské společnosti konce 19. století, kde byl problém vyslovit i méně troufalejší myšlenku, pokud její nositelkou byla žena. Čtenáře zavede tam, kam se podívá málokdo, do chvalně i nechvalně proslulého hospitálu Salpetriere, kam se „odkládaly“ nejen duševně choré, mravně zkažené, ale i „nepoddajné“ ženy, manželky, dcery… O to zajímavější pohled, že zde vystupují i reálné postavy, slavní neurologové Charcot a Babinski, jejichž metody včetně veřejných ukázek hypnózy a hysterických záchvatů, vzdor vší problematičnosti, přispěly k rozvoji medicíny. Každoroční masopustní bál, který se v Salpetriere konal, je pak příležitostí rozvinout poutavý děj, v němž se setkají dva odlišné světy – svět internovaných žen a svět pařížské smetánky – a změnit od základu osudy románových postav.
Úryvek
Nikdo nemá v oblibě vyšetřovací sály tak jako sami lékaři. Pro tyhle mysli formované vědou se právě tady objevují různé patologie a uskutečňuje se pokrok. S rozkoší užívají nástroje, které děsí ty, na něž se je chystají použít. Pokud jde o ty, kteří jsou nuceni svléknout se do naha, je tohle místo spojené s obavami a nejistotou. Na vyšetřovně si už dva lidé nejsou rovni. Jeden rozhoduje o osudu druhého, druhý mu věří na slovo. U jednoho jde o kariéru, u druhého o život. Rozdíl je o to zřejmější, když do lékařské pracovny vejde žena. Ta zde poskytuje experimentu své tělo, které na jedné straně probouzí touhu, ale na druhé je znevažováno tím, kdo s ním manipuluje. Lékař má vždy za to, že vše zná lépe než pacient; muž má vždy za to, že vše zná lépe než žena. A právě tušení takového nazírání dnes u žen, čekajících tu na posouzení, vyvolává úzkost. Str. 91
Před lety jsem v knihovně, v rámci Týdnů duševního zdraví, zhlédla dokumentární film Bylo jednou jedno město bláznů o deinstitucionalizačních změnách ve dvou italských psychiatrických léčebnách v 60. a 70. letech minulého století. Byl to pro mě velmi mocný zážitek. Proto jsem neváhala a po přečtení anotace Bálu šílených žen jsem si knihu vypůjčila.
Je to síla! Zvláště, když víte, že se jedná o sice románově zpracovaný přesto v jádru historicky pravdivý příběh. Dnes je Hôpital de la Salpêtrière už klasickou nemocnicí, ale ještě na začátku minulého století zde byl ústav pro choromyslné ženy. Duševně nemocní tu však byli koncentrováni už v době panování Ludvíka XIV.
Příběh postupně vypráví dívka, která se ze dne na den nedobrovolně ocitne za branami Salpêtrière, a žena, pro kterou tato budova již dlouhá léta představuje symbol povolání, přesněji poslání. Nemalým dílem přispějí k vylíčení poměrů v hospitalu další dvě internované ženy. Autorce se na malé ploše, v krátkém časovém úseku podařilo celkem věrně čtenáři přiblížit francouzskou společnost 19. století.
Ano, tehdejší postupy „léčení“, lépe řečeno „pokusy“, přinesly přes všechna utrpení „zkoumaných“ mnohé pozitivní medicínské objevy. Tento fakt však neubírá na krutosti, segregaci nepohodlných a dnes už neuvěřitelnému upírání svobodného myšlení žen.
Bohužel pro českého čtenáře nemám dobrou zprávu. Překlad je špatný a redakční práce ještě horší. Překlepy, mluvnické chyby, obrácený slovosled… Vše zachraňuje pouze vypravěčské umění autorky.