Kterak jsem vstoupila do „online book clubu“

Toni Morrisonová, Domov, Odeon, 2013, ****

Založit ve vyškovské knihovně Čtenářský klub je můj dlouholetý sen. Pár pokusů už sice proběhlo, ale bohužel bez valného úspěchu. Prý „nemáme čas“. Z vlastních zkušeností však vím (já nikdy „nemám čas“ na pohybové aktivity), že se na ty přesýpací hodiny pouze vymlouváme. Kdoví, třeba jednou…
 

Díky náplni mé práce se často pohybuji na sociálních sítích. Pravda, začínám už na sobě pozorovat příznaky digitální demence, ale srdnatě s ní bojuji. Mimo jiné sleduji, nejen z profesního zájmu, booktubery a bookstagramery. Jeden knižní nadšenec, který je i na Facebooku, založil #bookscallingclub. Nuže, když to nejde ve Vyškově face to face, zkusím to celorepublikově online. A tak jsem přečetla první knihu.
 

Anotace:
Píše se rok 1953, zrovna skončila Korejská válka a Frank Money se vrací domů, do malého městečka ve státě Georgia. Prožil různé válečné hrůzy, jeho zranění nejsou jen fyzická. Vrací se do země a doby, kdy reálná práva černochů byla spíše papírová než skutečná. Svůj domov zprvu nepoznává, za tu dobu se hodně změnilo. Stejně tak je otřesen svou vlastní netečností, pokud jde o mladší sestru, kterou zneužíval lékař v soukromé nemocnici. Posléze se Frank rozpomíná na své dětství, na svůj domov, na svou rodinu, a začíná v sobě nacházet odvahu k činům, na které dříve neměl ani pomyšlení.
 

Dílo americké spisovatelky Toni Morrisonové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu a Pulitzerovy ceny za román Milovaná, jsem doposud neznala. Přiznávám, že téma rasové segregace mě vždy spíše odrazovalo. Když nepočítám dětskou knihu Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina, přečetla jsem pouze vynikající Černobílý svět Kathryn Stockett.
 

Útlou novelu Domov uvádějí tato slova:

Čí je to dům?
Čí noc zahání světlo právě tady?
Tak řekni, komu patří tenhle dům?
Můj není.
Já jsem snila o jiném, hezčím, veselejším,
s výhledem na jezera, jež křižují barevné čluny;
na pole, která mi otevírají svou náruč.
Tenhle dům neznám.
Jeho stíny lžou.
Tak mi ale řekni, proč se do zámku hodí můj klíč?

Silná slova. Zejména pro toho, kdo se celý život snaží zjistit skutečný význam onoho víceznačného slova domov.
 

Ano, T. M. vypráví příběh o Frankovi, černošském veteránovi, který nenajde ve své vlasti uznání ani po návratu z Koreje a potýká se s vlastními běsy, které si odtamtud přivezl. A vypráví i o jeho sestře Cee, brutálně „vědecky“ zneužívané šíleným lékařem. Ale hlavním tématem je právě symbol domova, ve kterém zejména Cee trpěla ústrky od vlastních. Předsudky, pověry, nenávist a zloba se neomezuje na barvu kůže a je pouze na těchto dvou hrdinech, zda dokážou traumata z dětství překonat a začít znovu.
 

Novela je i přes krutý námět čtivá. Škoda jen, že autorka zanechala mnoho pouze v náznacích. Tu a tam flešbek, mlhavý náčrt, nedopovězená událost. Vždy víme kdo, ale málokdy proč. Toto tázací příslovce nás přece provází od útlých let a my chceme znát odpovědi. Jednou si přečtu ještě její knihu Láska. Možná se dovím více.
 

Těším se na další "klubovou" knihu.