Kterak jsem pařezovala

Markus a Frida Torgeby, Pod širým nebem – Jak najít v přírodě duševní klid, Kniha Zlín, 2020, ****

Anotace

Inspirace pro milovníky přírody, kteří chtějí každý den prožít všemi smysly.

Kdysi nadějný švédský atlet Markus Torgeby se před lety rozhodl opustit hektický styl života ve městě a usadit se v lesích severního Švédska. Bezmála 5 let žil jako poustevník v dokonalé harmonii s přírodou. Tato zkušenost ho nesmírně obohatila. V knize se s námi dělí o osobní zážitky, ale i o řadu praktických návodů, třeba jak šplhat na stromy, jak si postavit postel venku anebo čím se v lese utřít… Především ale o to, jak uklidňující účinek má na člověka život v těsném spojení s přírodou.

Doprovodné fotografie pořídila autorova manželka Frida. Zachytila na nich jak krásy švédské přírody, tak atmosféru běžného každodenního života v těsném spojení s přírodou.

Úryvek

Jednoho dne na podzim jsem šel po mýtině na kopci dál od chýše. Na zemi byly ještě patrné stopy po vzorku pneumatik lesních strojů a místo už začaly okupovat drobné štíhlé břízky. Uprostřed mýtiny ležel starý shnilý kmen a na ten jsem se usadil. Slunce stálo na nebi v nejvyšším bodě. O kus dál na východ byla vidět bílá věž kostela v Undersåkeru a hluboko v údolí temné vody řeky Indalen.

Zůstal jsem bez hnutí sedět. Zticha.

Druhý den jsem tam šel zase. Za chvíli jsem po těle cítil stejný pocit jako při písemce z matematiky na základní škole, jako bych byl obalený skelnou vatou. Ale řekl jsem si, že zůstanu sedět dál. A ne jen chvíli jako den před tím, ale až do soumraku.

Ztuhl mi zadek, zadní strana stehen a kostrč, ale z toho pařezu jsem se nezvedl…

Čím déle jsme povinně uzavřeni doma, tím více mě to táhne ven. Nejsem bůhvíjaký turista. Pohodlné křeslo s notebookem či knihou na klíně a psem u nohou představuje pro mě ideální způsob trávení volného času. Jenže, jak se říká, všeho moc škodí.

Na jaře mě to minulo, ale „druhá vlna“ i mně dala poznat, jaké to je na home office. Zpočátku jsem byla spokojená. Ráno jsem si přispala a „do práce“ šla do vedlejšího pokoje, kde na mě čekal můj oblíbený ušák a milovaný Sheldon (shoda jména s hlavním hrdinou BBT není náhodná). Ideál! Ale za pár dní mi ztěžkla hlava a docházel kyslík.

Nejdříve jsem té nezvyklé touze po přírodě nevěnovala pozornost. Jít ven?! Kdepak! Vždyť tam prší, pršelo, bude pršet a vůbec, je tam plno bláta. Když tu jednou manžel odněkud vytáhl dceřiny gumáky s tím, že přece máme obě stejně velké nohy a tak není co řešit. Šli jsme. Pod nohama čvachtalo a na hlavu se nám při závanu větru snesla sprška dešťových kapek uvízlých na větvích stromů. Ale když jsme se po dvou hodinách vrátili, měla jsem v hlavě krásně vymeteno.

Prohrabala jsem se hned hromádkou knih TBR a vytáhla Torgebyovy. Zvláštní kniha. Chvíli poetická, aby Vás za pár stránek vrhla do praktického návodu, co a jak dělat, abyste v přírodě přežili. Přinesla jsem si ji domů pod vlivem (stále ještě!) Palánových „samotářů“. Příběh Torgebyových je však trochu o něčem jiném.

O zklamání z neúspěchu, vyhoření a hledání nového smyslu života. Nejdříve sám, jen pod širákem zjistil, že návrat k přírodě dokáže vrátit člověku duševní klid. Po několika letech se však vrací do civilizace a potkává svou budoucí ženu. Oba odchází zpět do lesů. Tu ženu obdivuji! A nejen pro její krásné fotografie, které doplňují tento příběh.

PS: Autor vypráví o špalkování. Dříve, než se mi podaří dotáhnout do pokoje odpovídající špalek, vyhlédla jsem si pařez v našem lese. Má to něco do sebe. :o)