Kriminalista vypráví

Ladislav Beran, Rendez-vous s vrahem, nakladatelství MOBA, 2017, **

Ladislav Beran pracoval dlouhá léta u písecké policie, kde nejprve vyšetřoval hospodářskou kriminalitu a později působil na úseku ochrany památek a kulturního dědictví. Kriminalistickou praxi využívá ve své literární tvorbě. Dnes dvaasedmdesátiletý spisovatel pokřtil v Písku koncem května svou novou knihu. Od roku 1986 již třiatřicátou. Tentokrát předkládá v “zelené” edici Původní česká detektivka sedmnáct povídek dějově zasahujících od hluboké do totality až po “divoká” devadesátá léta.

Pravidelní čtenáři Beranových knih se opět setkají s kriminalisty Machem, Studničkou, Karasem a Čtverákovou, kteří mají předobraz ve skutečných členech píseckého policejního sboru. Společně s nimi řeší případy podvodníků, “autařů”, “bytařů”, “chatařů” i násilníků a vrahů. V jedné povídce se dokonce podívá i do vlastních řad.

str. 142

Pokud má někdo zkreslenou představu o tom, že policie žije pouze pokutami na silnicích a zločinem, je na zatraceně velkém omylu… Mají spoustu neřestí, jako je alkohol, víno, ženy, zpěv… Vždycky to však mělo své mantinely, i když šéf kriminálky musel často nad některými úlety svých podřízených přivřít jedno oko. Stalo se i to, že nezůstalo jen u varovně povytaženého obočí a zahrození prstem, ale přišlo i kázeňské potrestání. 

Na několika místech autor zmiňuje také kritizovanou amnestii prezidenta Václava Havla z 1. ledna 1990.

str. 174

S revolucí, kdy přišla do republiky nejen svoboda a demokracie, ale taky podnikání, to lidi zkoušeli,jak se dalo a kde se dalo, každý chtěl aspoň trochu zbohatnout. Zapomněli však přitom na jednu důležitou věc, že už před nimi to zkoušeli jiní, kteří už podnikali dávno a byli už za bolšána takzvaně na volné noze. Měli se taky kde a od koho učit. Kriminálům se sice tenkrát říkalo Nápravné výchovné ústavy, ale jejich snahy o převychování darebáků se naprosto míjely účinkem. Ti, co se tam za zlodějny dostali, se tu naopak od jiných přiučili to, co ještě neuměli. Když se pak vrátili, pak obyčejně “přepřahali” a z malých zlodějíčků se stali větší a z těch větších úplně ti největší, což jim umožnila Havlova amnestie. Najednou byli ke svému překvapení čistí jak lilie a s čistým trestním rejstříkem se mohli dát do podnikání.

V anotaci ke knize se píše: “Nová galerka už dávno nemá ten glanc, na němž si zakládalo podsvětí 30. let. Už nehraje na “ukecanou”, ale žádá vyložit důkazy pěkně na stůl.” 

Nevím, jak současná galerka, ale autor “ukecaný” je. Sám říká, že v současných (filmových, televizních?) kriminálkách vidí kožené tváře, které se nezasmějí, neřeknou sprosté slovo, jsou umělé. U jeho detektivek by se měl člověk pobavit, nebýt v depresi.

Já jsem se u přehršle vulgarismů moc nebavila a depresi mám z toho, když čtu, že autor je držitelem několika prestižních ocenění, včetně Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. A to hned dvakrát: 2003 Vraždy v afektu a 2007 Četnická pátračka hlásí. Pravda ovšem je, že na Databázi knih mají jeho knihy věnované 30. letům minulého století velmi příznivé hodnocení.

Doporučuji pro oddechové čtení na pláži či ve stanu u horské bystřiny. Děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk.