Kreativní život v undergroundu
Zdejší nemocnice se sestává z objektů nových a starých. V zájmu spravedlnosti jsem si tentokrát střihla historickou část. To zcela vyhovuje doporučení: hodně choďte. A tak i několikrát denně chodím přes chodbu se šamponem v jedné ruce, zubní pastou a kartáčkem ve druhé, osuškou v podpaží a toaleťákem za podvazkem. Ano, milé dámy (a náruživí pánové) móda stahovacích samodržek dospěla už i zde. Ně/kdo/co to naše zdravotnictví holt utáhnout a podržet musí.
Na oddělení jsem si za chvíli připadala jako lvice v kleci. Deset kroků tam, deset kroků zpátky. Chtělo to delší trasu. Vydala jsem se tedy do podzemí. Zdejší propojovací chodby jsou dostatečně dlouhé na rehabilitační procházku. Poprvé jsem byla ráda, že vůbec jdu. Po druhé už jsem luštila nápisy na dveřích (na rozcestníku avizovanou pedikuru jsem ještě neobjevila) a zkoumala možné odbočky.
Na startu třetího pochodu jsem uvažovala, čím zabavím svůj mozek tentokrát. Stačilo se jen podívat pod nohy. V prasklinách na podlaze jsem našla skvělou "turistickou" společnost. Švejka, nosatou prsatku, přísného profesora, šklebícího se poťoucha, vlasatou lebku, draka, motýla, kočku, žirafu...
Příště si pro změnu dám vysokohorskou túru.
Prohlédněte si tato mračna a najděte v nich co nejvíce "obrazů".
