Ke kořenům

Dagmar Martinková, Na pozvání cara – Příběh Čechů na ruské, polské, sovětské a ukrajinské Volyni, Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, z.s., 2021, ****

Anotace

Kniha na dvě stě padesáti stranách mapuje příběh volyňských Čechů na ruské, polské, sovětské a ukrajinské Volyni. Cílem autorky bylo popsat zásadní období v životě volyňských Čechů a významné historické okamžiky na základě osobních vzpomínek a výpovědí, zápisů v kronikách, novinových článků v kontextu archivních dokumentů a historické literatury. Zachycuje životní osudy volyňských osobností, legionářů, příslušníků zahraničních armád atd. Kniha má bohatý dokumentační a fotografický aparát, je výsledkem dlouholeté badatelské práce historičky předsedkyně spolku Mgr. Dagmar Martinkové.

Ze "služebních důvodů" jsem začala číst knihu Dagmar Martinkové Na pozvání cara. A najednou jsem zjistila, že čtu se zájmem a s chutí. Je spousta "bílých míst" v naší historii, o kterých jsme se v dějepisu neučili a dodnes se o nich málo ví. Donedávna jsem např. netušila, že V Česku dnes žije minimálně 300 tisíc potomků volyňských Čechů a existuje - a jak je aktivní! Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.

"Je až neuvěřitelné, jaké obtíže volyňští Češi zvládli, co vše vybudovali a že je nezlomil německý nacismus, ukrajinský nacionalismus ani komunismus. Ze všech hrozných ran se vždy vykřesali. Nikdy se nevzdávali a drželi při sobě," říká autorka v rozhovoru s Janem Gazdíkem.

Češi i Moravané odjížděli v polovině 19. století za lepším živobytím nejen „za velkou louži“, ale také např. do rumunského Banátu a na ruskou Volyň. O posledně jmenované oblasti vím, sama mám v rodině „volyňáka“. Ale dosud jsem netušila, jak nevlídný osud měli. Nejvíce mě zaujalo rozdělení Volyně mezi Rusko a Polsko. Připomnělo mi to osud Horního Slezska (Těšínska), odkud pochází mí předkové.

Zajímáte-li se o historii, českou zvláště, tuto knihu vám vřele doporučuji. Je bohatá nejen fotografiemi a dokumenty, vše na křídovém papíru, ale také informacemi, které bychom měli znát.