Když nemáte komu fandit
Alena Mornštajnová: Hotýlek, mujrozhlas.cz, četla Anna Cónová, 2016, ***
Anotace
Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce.
Autorka se v této knize věnuje především mužskému hrdinovi: Leopoldovu vnukovi Václavu Mánesovi, který převzal vedení hotýlku v šedesátých letech. Václav je muž bez jasných názorů i charakteru, což mu umožňuje obratně proplouvat komunistickým režimem a držet rodinný podnik stále pohromadě. To má však zničující vliv na vztahy v rodině i životy lidí, kteří se ocitnou v jeho blízkosti. Ve svém novém románu Mornštajnová potvrzuje, že je rozenou vypravěčkou, která dokáže čtenáře strhnout.
Musím uznat, že "čtení do ucha" má něco do sebe. Oči si odpočinou a když usnu, mobil se naštěstí sám vypne. Díky rozčlenění na kapitoly pak nemám problém se vrátit do místa, kde můj mozek už realitu nevnímal a toulal se v říši snů.
U Hotýlku jsem u čtvrté kapitoly váhala, zda pokračovat. Pokud je příběh příliš zalidněný, mohu si v tištěné knize listovat tam a zpátky a rychle se dostanu do obrazu. U poslechu to tak jednoduše nejde. Proto jsem zpočátku ve jménech a vztazích hodně tápala. Ale co bych to byla za trenérku paměri, abych si s tím neporadila :o).
Román se sice jmenuje Hotýlek, ale více něž o něm - budově, organizaci - autorka píše o "hoteliéru" Václavu Mánesovi. Přiznám se, že mi ani on, jako hlavní postava příběhu, ani nikdo jiný příliš k srdci nepřirostli. Nenašla jsem nikoho, komu bych "mohla fandit". Navíc část knihy bylo vyprávění pomalé. Až ve druhé polovině nabyl děj tempo a napětí.
Chápu, že celé 20. století provázely u nás války, ekonomické krize, okupace, komunistické čistky jak v 50. letech tak za dob normalizace. Chápu, že to pro "nesympatizanty" byla těžká léta. Ale toho pesimismu, pochmurnosti a tragédií bylo na mě v jedné rodině až až. I když Mornštajnová je těmito náměty známá, takže co jsem čekala? ;o).
Navíc mi neseděl hlas Anny Cónové. Někdy jsem měla pocit, že mluví na tříleté dítě a důsledně ar-ti-ku-lu-je, aby to mrně chápalo, co říká. Poslechla jsem si ukázku z audioknihy, kterou načetl Jaromír Dulava, a ten se mi líbil více.
Moje druhá zkušenost s www.mujrozhlas.cz sice nedopadla na jedničku (první), ale už zase poslouchám. Tentokrát povídky Jana Balabána. I on byl sice "originálním portrétistou prázdnoty a tísnivosti žití", ale pro něj (a Ostravu) mám slabost. Škoda, že zemřel tak mlád...