Když konec války neznamená konec utrpení

Štěpán Javůrek, Sudetský dům, jaro - léto 1945, MOBA, 2022, ****

Anotace
Je léto 1945, krátce po válce. Mnohé české rodiny míří do Sudet, aby zde zabraly domy po odcházejících Němcích. Jiří a Marie Smolíkovi, společně se synem Františkem, dorazí s celým svým skromným majetkem do podhorské vsi Glasendorf. Tady úřaduje krutý a cynický národní správce a člen rudé gardy Vojtěch Tomeček. Svým žoviálním a podlézavým způsobem nabízí rodině krásný sudetský dům. Dům Smolíkovy okamžitě nadchne, má jen jeden nedostatek. Dosud v něm žije původní německá rodina, která čeká na odsun. Všichni se tak musejí načas naučit žít ve společné domácnosti. Jedni, kteří jsou zde novými pány, ale musejí trpět staré obyvatele domu. A druzí, kteří zde žili celý život, ale teď jsou tu vlastně cizí. A v pozadí toho všeho se objevují staré křivdy a rány, které způsobila válka...



Přiznávám, že jsem nikdy neměla v úmyslu si tuto knihu půjčit/koupit, protože je pro mě těžké číst o skutečných hrůzách. Autor si však za dva roky od jejího vydání získal tak velkou popularitu, že jsme vyhověli našim čtenářům a pozvali ho na náš Literární čaj. A povídejte si se spisovatelem, od něhož jste nic nečetli...

O Sudetském domě byly od jeho vydání napsány desítky recenzí a stovky komentářů, a proto nemohu sdělit nic objevného. Snad jen zamyšlení nad tím, kdo je "cílovka" tohoto románu. Ti, co naši historii znají podrobně, v něm nenajdou nic překvapivého, nic hlubšího. Ti, kteří se za minulého režimu o tzv. divokém odsunu Němců neučili a o naše dějiny si více nezajímali, se přesvědčí, že zlo plodí zlo (viz zděšení odsouvaných, že je nakládají do stejných dobytčích vagonů, ve kterých Němci odváželi Židy do koncentračních táborů). A pro ty, co již mají "načteno", to může být jen drsná romance s předvídatelným dějem i koncem.

"František pochopil, co mu chtěla říct. Život, to je cesta. Dlouhá a klikatá cesta. A člověk se musí pořád prát. Za sebe. Za své blízké. Za věci, které má rád. Nic není takové, jak to vypadá na první pohled. A všechno to platí dvojnásob v dobách, jako je tato." str. 93

Tato pasáž mě přiměla přemýšlet nad tím, zda i současní dvacetiletí vnímají životní cestu jako neustálou bitvu. S čím bojují? Jsou ochotni se za něco prát? Jak by se zachovali, kdyby se (nedejbože) dostali do stejných situací jako František? Právě tato postava mě v knize zaujala nejvíce. Ač na krátkém časovém úseku, škoda že autor tak spěchal, vidíme, jak se nejmladší Smolík vyrovnává s rozporuplnou dobou. Dle mého pouze tato postava má v ději alespoň nějaký vývoj.

Loni vyšla dvojka (1947-50) a letos by se ke čtenářům měla dostat trojka (1959-63). Mám v úmyslu si tu poslední přečíst.