Když jsem uviděla moře ...
Scarlett Wilková, Až uvidíš moře, Motto, 2022, *****
Anotace
Cizincem ve vlastní zemi. Románový debut známé novinářky.
V roce 1948 přijalo Československo tisíce uprchlíků, kteří za dramatických okolností opustili občanskou válkou rozdělené Řecko. S první vlnou emigrantů přichází i desetiletá Sotiria – neumí česky, o svých rodičích nemá zprávy a neví, co s ní bude. Roky plynou a na pozadí jejího osudu se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria řecké moře? Pokud se do své vlasti skutečně vydá, možná tam najde víc, než čekala…
Dvě dcery řeckých uprchlíků, dva životy mezi dvěma zeměmi. Jaké to je, když se v deseti letech dítě ocitne samo v daleké cizí zemi, neumí jazyk, neví, kam se ztratili jeho rodiče, a vůbec nechápe, co se s ním stalo? Toto prožívaly v roce 1949 tisíce řeckých dětí, kterým po občanské válce v Řecku poskytlo Československo azyl. Mezi nimi byly i dvě osamocené holčičky Sotiria a Koula. Na pozadí jejích osudů se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria a Koula řecké moře? A kde jsou vlastně doma?
Na společném čtení této knihy jsme se dohodly pátém setkání Vyškovských knihomolek. Přijala jsem tuto výzvu s radostí ze dvou důvodů: po deseti letech jsem se opět chystala na plavbu námořní lodí, tentokrát na sever, a navíc jsem na prvním stupni základní školy v Ostravě chodila do třídy s Řekyní. Pamatuji si, že jsme jí říkali Jopka. Přiznávám, že až do přečtení této knihy jsem neměla tušení, jaký osud ji či její příbuzné přivedl až k nám na sever Moravy. Je neuvěřitelné, že jsem žila vedle lidí, kteří museli utéct ze svých domovů, aby si zachránili holý život. Neměli žádné občanství (?!), v Řecku je "vymazali" z úředních záznamů a dokonce jim hrozila smrt, pokud by se vrátili.
Na počátku této ságy, která obsáhla sedmdesát let, byly rozhovory, které s řeckými emigranty vedla novinářka Scarlett Wilková pro projekt Paměť národa (Post Bellum). Jejich osudy na ni zapůsobily tak, že se rozhodla ztvárnit je do své beletristické prvotiny.
Kniha je rozdělena do kapitol po deseti letech, a tak se čtenář neztrácí ani v čase ani v ději, i když je vyprávěn několika osobami. Autorka nezapře novinářku - její jazyk je stručný, bez emotivních kudrlinek, velmi čtivý. Přesto útočí na city čtenářů silou nevídanou.
Hrdinové příběhu jsou malí, obyčejní lidé, což však neubírá na historickém významu. Neměli tušení, jak lehce šlo s nimi v 50. letech manipulovat. Vždyť je zachránili politicky stejně smýšlející lidé! Tak jako mnozí Češi však nevěděli, co komunismus vlastně znamená a "dokáže". Velmi zajímavé jsou pasáže o řecké komunitě, o snaze setkávat se, dodržovat dávné zvyky, zpívat, tančit, z dostupných surovin připravovat řecké jídlo, ale také bránit smíšeným sňatkům a společně doufat, věřit v návrat.
PS: Chystám se na Ty chladné oči.