Když je na hranici mezi životem a smrtí rušno

Alice Feeney, Občas lžu, nakladatelství Domino, 2019, ** a půl

Anotace:
Amber je upoutána na nemocniční lůžko. Nemůže se hýbat. Nemůže mluvit. Dokonce ani nedokáže otevřít oči. Ze všech smyslů jako by jí zbyl jediný: sluch.
Amber slyší každé slovo, které lidé kolem ní řeknou, i když oni sami o tom nemají tušení. Mluví bez zábran a mnohdy říkají nepříjemné věci. Ne vždy to dává Amber smysl. Ale přesto se snaží z vyslechnutých hovorů seskládat mozaiku událostí, které ji dostaly až sem. A je si stále jistější, že s tím má něco společného její manžel.
Mrazivé pasáže ze současnosti střídají dvacet let staré zápisky z dětského deníku, a když se obě dějové linky v závěru protnou a dospějí k naprosto nečekanému závěru, užasne i nejprotřelejší čtenář tohoto žánru.

Po této knize jsem sáhla nikoli pro „mrazivé pasáže“, ale pro „zápisky z dětského deníku“ a téma „Vnímá člověk v kómatu své okolí?“. Zajímá mě totiž vše, co se týká mozku a paměti. Asi proto nejsem z tohoto thrilleru nadšená tolik jako většina jeho čtenářů.

Ano, příběh je vzrušující, napětím skoro nedýcháte, rychle obracíte stránku za stránkou a s postupem vyprávění zjišťujete, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Deníkové pasáže jsou skutečně zajímavé a pro pochopení souvislostí klíčové. V určité chvíli se ale vše začíná natolik zamotávat, že se absolutně ztrácíte v tom, kdo je kdo, s kým či proti komu.

Nejagresivnější linka mi navíc přišla jako konstrukt sloužící pouze ke zvýšení čtenářovy hladiny adrenalinu. Anebo se dnes už bez hrubého násilí žádný napínavý, vzrušující (=thriller) příběh neobejde?

A nakonec, když si už myslíte, že jste všechno pochopili, odhalili, vyřešili, autorka vás poťouchle vyvede z omylu.

Na totéž téma napsala knihu také Joy Fieldingová. Pro srovnání si ji určitě přečtu.

Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.